Seznam podle jmen

Baier, Rudolf

Po kapitulaci v květnu 1945 byla naše vesnice obsazena americkými vojsky. Arnoštov [Ernstbrunn] byl čistě německý, pouze majitel sklárny byl Čech. Dokud bylo území obsazeno Američany, šel život normálně dále. V červnu převzali civilní správu Češi a od té chvíle začali čeští partyzáni a četníci s rabováním. Dnem i nocí procházeli libovolně byty (dveře se nesměly zamykat) a brali si, co se jim zlíbilo. Když se nějakému Čechovi líbilo něco na Němcovi, který šel po ulici (nosili jsme jako označení pásky na paži), tak mu to zkrátka sebral. Těžce ozbrojení mladiství Češi nás na ulici vyzouvali z bot, prohledávali nám tašky a brali nám peníze, hodinky, šperky, i snubní prsteny. Mému bratrovi sebrali staré stříbrné hodinky, a když prosil, aby mu tuto vzpomínku na otce nechali, dostal několik ran do obličeje, hodinky mu sebrali a zavřeli ho do stodoly. Později přišli tři Češi, kteří ho strašně mučili.
Češi zabírali i dobytek a koně. Statky v okolí osidlovali většinou Slováci, lidé, kteří přišli až z Karpat. Byli to vesměs chudí Slováci z hor, kteří byli k osídlování německého území donuceni a Němcům si s pláčem stěžovali, že byli přinuceni opustit své domovy. Přestože Slováci přijeli bez jediného zavazadla a bylo jim slíbeno, že převezmou připravená a zařízená německá hospodářství, z kterých Němci dobrovolně uprchli, Češi sebrali všechno, co sebrat šlo, tedy šaty, prádlo, obilí, řemeslnické nástroje atd. Slováci byli v šoku z toho, že musejí napomáhat při vyhánění Němců a stále Němcům zdůrazňovali, že to není jejich vina a že by byli raději zůstali doma.
Sklárna v naší vesnici zaměstnává přes 300 dělníků, vesměs Němce. Provoz v továrně stojí. Na dříve německých statcích museli jejich dřívější majitelé obdělávat pole za Slováky, protože ti tomu nerozumí. Mnoho domů a vesnic je ale stále ještě zcela prázdných a dosud nebyly osídleny.
26. 6. 1946 jsme obdrželi výzvu, abychom se 28. 6. dostavili do sběrného tábora v Křišťanově [Christianberg]. S sebou jsme si směli vzít pouze předměty uvedené v této výzvě. Když jsme dorazili do tábora, museli se všichni muži postavit s rukama nahoře ke stolu a četníci je prohledali (tělesná prohlídka). Ženy byly podobným způsobem prohledány ženami v přítomnosti mužů, přičemž jim byly zdvyhnuty sukně a prohmatáno prádlo. To, co z povolených předmětů bylo ještě poměrně nové a nepříliš opotřebované, nám bylo nemilosrdně zabaveno. Odevzdat jsme museli naše spořitelní knížky, veškeré šperky (i snubní prsteny), hodinky, stejně jako důležité dokumenty, zvláště ty o pozemcích (kupní smlovy atd.). Potvrzení o tom se nevydávalo. V táboře jsme zůstali 12 dnů.
Tábor se skládal z 12 budov, ve kterých bylo ubytováno 2600 osob. Místa bylo málo. Spali jsme namačkáni na zemi nebo na našich věcech. Strava se skládala z: ráno černá káva, k obědu polévka z řepy nebo hrachová polévka, večer černá káva. Po 12 dnech jsme byli naloženi do vagónů a pod vojenským dohledem dopraveni do Furthu.

Zdroj: Rudolf Baier, Zpráva ze 7. 8. 1946, In: Die Schneedörfer und Orte der Umgebung im Böhmerwald, Augsburg 1988, S. 253 – 254.
 

Breitschop, Paula

Můj muž, Franz Breitschopf, byl 7. února 1946 odveden četníkem a dva dny vězněn v Horní Plané, kam jsem mu musela nosit jídlo. Po dvou dnech byl odveden na četnickou stanici a tam zfackován. 9. února jsem byla odvedena i se svým mužem. Manžel se dostal do internačního tábora v Krumlově a mě odvedla česká hlídka ozbrojená samopalem do Čejkovic u Českých Budějovic, kde jsem musela těžce pracovat spolu s osmi německými muži a ženami na schwarzenberském majetku. Nejdříve jsem musela neustále nakládat hnůj, což pro mě byla velice těžká práce, neboť jsem nic takového nikdy předtím nedělala. Později jsem se musela starat o 18 telat a 11 krav. – Můj muž byl v táboře často bit a musel vykopávat padlé Rusy, kteří už rok leželi v zemi, musel je pěkně oblékat, ukládat do rakví a pohřbívat na hřbitově. Kvůli strašlivému zápachu silně se rozkládajících těl nemohl můj muž celé dny nic pozřít ani si od toho odpočinout. – Můj muž je v internačním táboře ještě dnes, na mé četné dopisy jsem dosud nedostala žádnou odpověď, takže ani nevím, jestli je vůbec naživu.

Zdroj: Sudetendeutsches Archiv München.
 

Dvorak, Christa Anna

Co rodiče do začátku školního roku ale změnit ani zlepšit nemohli, bylo naše stísněné ubytování. Na podzim 1949 přijelo ještě mnohlo lidí, kteří potřebovali alespoň postel. Když o tom dnes přemýšlím, nevím, jak mohla naše rodina takový život zvládnout. Ale nějak to muselo jít a nějak to také šlo. Kdo by tehdy myslel např. na psycholgickou pomoc zneuctěným ženám nebo na odpovídající stravu pro podvyživené děti? Německo bylo na dně, místní lidé sami potřebovali čas na to, aby se vzchopili, a tak toho na 13 miliónů uprchlíků a vyhnanců mnoho nezbylo. Každý se musel starat sám o sebe. S velkou vděčností jsme přijali tu trochu peněz do začátku, pár kousků darovaného oblečení i jídlo, které děti dostávaly ve škole, ale to všechno byla jen ona pověstná kapka na horký kámen.

Zdroj: Christa Anna Dvorak: „Aus Böhmen vertrieben – aus Sachsen geflohen- in Bayern heimisch geworden“, Andreas-Haller-Verlag, Passau 1997.

Eppinger-Unterrainer, Auguste

Když bylo v Horní Sněžné [Oberschneedorf] a v Nových Chalupách [Neuhäuser] sklizeno a vymláceno obilí, dostali jsme lístky s výzvou k odsunu. Na sbalení jsme měli jeden týden. 6. září 1946 jsme byli převezeni spolu s rodinami Pechmann ("Kasperl"), Jungbauer ("Großkopf"), Mickschl ("Mikschlschuaster"), Penterling ("Peterl") a jednou českou rodinou, která zde byla nasazena do vedení družstva, do pracovního tábora pro muže ve Volarech. Tři rodiny ještě zůstaly v Nových Chalupách. V táboře se můj otec brzy dověděl, že Američané na hranici ve Furthu přijímají pouze úplné rodiny, nám ale chyběl můj bratr Robert, který byl v internačním táboře v Českých Budějovicích. To také otec ihned nahlásil na vedení tábora ve Volarech a pokoušel se zařídit, aby byl Robert propuštěn do odjezdu dalšího transportu, který byl naplánován na 13. září. Protože času bylo málo, zažádali jsme o odklad odsunu. Transport odjel bez nás a my jsme byli hned dalšího dne převezeni do Husince. Všichni, až na maminku a nejmladší, teprve šestiroční sestru, jsme byli přiděleni na práci do továrny na klobouky a museli jsme se o sebe starat sami. Asi po dvou týdnech přišel rozkaz, že se všichni Němci mají vrátit do tábora, protože bude odjíždět poslední transport. Když jsme přijeli znovu do Volar, musela naše Anna, která byla zdravotní sestřičkou, převzít činnost v táborové ošetřovně. Vypadalo to tam strašně bezútěšně, nebyly tam skoro žádné léky. Uplynuly ještě další dva týdny, než byly přivezeny i německé rodiny z jazykových ostrovů. Náš Robert nepřijel. Otec už se na něj nevyptával, protože jsme slyšeli, že lidé bývají ve vězeních biti a ponižováni, než je pustí k příbuzným do vysídlovacích táborů. A tak, abychom mu ještě více neuškodili, podrobili jsme se osudu. 10. října jsme byli odvezeni na nádraží ve Volarech a „naloženi“ do vagónů. Naše Anna dostala na starost zdravotní péči během transportu; v našem vagónu byli nemocní lidé. Po nekonečné cestě jsme dorazili na hranice do města Furth im Wald, kde jsme se trochu zdrželi a dostali najíst. Američané kontrolovali každý vagón. Večer jel transport vyhnanců dále a 13. října jsme dorazili do Neumarktu v Horní Falci. Mezi místním obyvatelstvem panovala nejdříve velká bezradnost. Kam s tolika lidmi? Po dlouhých poradách byli nemocní a ti, co nemohli chodit, převezeni do starobince. Přijely nákladní vozy a se vším, co jsme měli, nás odvezly na hrad Kastl, kde jsme skončili v sýpce. Když se druhý den rozednilo, viděli jsme, že jsme v chudém kraji a že tady nemůžeme zůstat. Otec se rozhodl, že požádá o přeložení do okresu Pasov. Ten byl sice uzavřen, ale Pfarrkirchen rodiny ještě přijímal a my jsme dostali povolení k přestěhování. V Rottaler Hof jsme museli ještě jednou do tábora a teprve krátce před Vánoci jsme dostali přidělený byt v Brandstatu. Více než tři měsíce na cestě z důvěrně známého domova do ciziny! – Tam se na nás lidé dívali úkosem, ale když zjistili, že jsme pracovití lidé, brzy se jejich chladný odmítavý postoj změnil.

Zdroj: Auguste Eppinger-Unterrainer: Erlebtes – Erlittenes. Ausweisung der Familie Damian Eppinger ("Mikschler"), In: Die Schneedörfer und Orte der Umgebung im Böhmerwald, Augsburg 1988, S. 316.
 

Guschlbauer, Anni

V roce 1946 jsem bydlela se svými rodiči, babičkou a svou mladší sestrou v Dolní Sněžné nahoře v domě, kde se říkalo u Tobiase, a odkud pocházela moje maminka.
Můj otec, povoláním foukač skla, byl v sociálnědemokratické straně a odmítl vstoupit do NSDAP. Proto jsme jako jediná rodina z Dolní Sněžné zůstali ušetřeni odsunu.
Někdy v červnu 1946, když byli z vesnice vyhnáni poslední Němci, k nám přišel český správce a řekl nám, že se máme přestěhovat dolů na statek k Weachteiovi, abychom se mohli starat o zvířata, která zde ostatní museli nechat. Bylo to strašidelné: V téměř liduprázdné vesnici volně pobíhali psi, slepice, kachny, husy ... Býci byli na statku u Draxlerů, koně ve stájích u Oldrichtera a někdo to všechno musel nakrmit. Všechny krávy, bylo jich asi 50 až 60, byly umístěny do stájí u Weachteia, pokud se tam vešly, zbytek pobíhal po uzavřeném dvoře. Rodiče strávili celý den dojením krav. Já jsem musela dojit kozy. Mléko se zpočátku jednoduše vylévalo a asi po čtrnácti dnech ho začali v nepravidelných intervalech odvážet. Každou chvíli za námi chodil český správce a dával nám příkazy. Krav postupně ubývalo. Evidentně se správcovým vědomím bylo každou noc několik zvířat odvezeno.
Domy zůstaly tak, jak byly opuštěny. Když jejich obyvatelé museli narychlo pryč, zůstalo na stolech často ještě nádobí. Maminka mně a mojí sestře stále opakovala: „Nic z těch domů neberte, ti lidé se zase vrátí.“ Také Češi si zpočátku německý majetek nepřisvojovali. Do října 1946 nezmizely ze statků žádné stroje ani nářadí. Jenom k nám nahoru k Tobiasovi, kde jsme měli ještě něco z domácnosti, se někdo vloupal. Zloděje ale chytli a my jsme si mohli vyzvednout naše věci v Prachaticích. Na přelomu června a července 1946 k nám Češi přivezli dvě německé ženy zraněné při výbuchu bomby, které nám měly asi dva měsíce pomáhat s prací. Jedna z nich, jistá paní Schmid, byla ženou nějakého kapitána pravděpodobně z Hamburku.
Ve Spálenci [Brenntenberg] zůstaly ještě čtyři německé rodiny. Nejblíže k nám bydlela rodina Wienerů, s jejichž dcerou Rosou jsem se přátelila. Do Spálence jezdila také dodávka s chlebem. Ostatní potraviny jsme si mohli koupit za potravinové známky ve Volarech. Jinak jsme žili z mléka a z toho, co vyrostlo na zahrádkách.
Němci schovávali před vyhnáním cenné předměty a zbraně do zdí z kamene. Valnou většinu z těchto skrýší Češi brzy objevili. Buď měli nějaké přístroje na hledání nebo podle polohy kamenů poznali, že tam někdo něco schoval. Vždycky když jsme viděli hadr napuštěný olejem vedle nějaké zdi, věděli jsme, že zde byla vyloupena zase nějaká skrýš. My děti jsme také chodili hledat, ale nikdy jsme nic nenašli. Můj tatínek jednou zakopal pušku, ale když se tam šel už za dva dny podívat, byla skrýš prázdná. Ještě teď vidím, jak po kostele ve Sv. Magdaléně pobíhaly krávy, a uvolněná prkna z podlahy trčela do výšky. Evidentně i zde pod prkny někdo zřídil skrýše, které ale byly brzo objeveny.
Do konce října byla všechna zvířata z vesnice pryč a zavládlo hrobové ticho. Opět za námi přišel český správce a řekl: „Váš úkol zde byl splněn!“. V Lenoře nám přidělili byt a můj tatínek pracoval v tamní sklárně jako foukač skla. Od přelomu dubna a května 1947 jsme já a moje sestra museli chodit do tamní české školy, ničemu jsme tam ale nerozuměli.
Na konci října 1947 přišli policisti a řekli: „Zítra odjedete s transportem. Buďte ráno připraveni na nádraží se vším, co si s sebou chcete vzít!“ Neřekli nám ale, kam pojedeme. V dobytčáku ještě s jednou rodinou jsme po půldenní jízdě dorazili do Včelničky u Tábora. Zde musel tatínek pracovat opět jako sklář. Moje babička, které bylo přes sedmdesát, zůstala v Milešicích [Oberschlag], kde pomáhala příbuzným.
Moje maminka se pak začala všemožně snažit, abychom i my byli vysídleni. Sama jela do Prahy a nakonec pro nás získala povolení k vycestování. Mohli jsme si pronajmout železniční vagón, naložit na něj všechen náš majetek a dopravit ho přes hranice. My jsme pak vyzvedli naši babičku a 1. 10. 1948 jsme pěšky odešli k hranici u Philippsreutu.

Zdroj: Die Schneedörfer und Orte der Umgebung im Böhmerwald, Augsburg 1988, S. 317 - 318.
 

Großmann-Smola, Helga

Cesta do neznáma
Helga Großmann-Smola sepsala tuto zprávu pro přednáškový večer 10. setkání vimperských krajanů ve Freyungu. Tato zpráva byla rozšířena o několik zážitků neznámé autorky, která zveřejnila své vzpomínky na první transport vyhnanců z Vimperka v „Böhmerwälder Heimatbriefe“ v sešitě 5/1966.

Na přelomu ledna a února 1946 se ve městě množily zprávy o plánovaném vyhnání z vlasti. Mnoho lidí stále ještě nechtělo věřit, že by něco takového mohlo být možné, a jiní si nedovedli představit, jak by se takový odsun dal prakticky provést. Ale 10. března bylo vše připraveno. Byly sestaveny jmenné seznamy pro první transport a v šest hodin ráno – byla to neděle - bubnovali příslušníci české milice na vrata a dveře a poštovní doručovatelé předávali prvním postiženým výzvy k odsunu. Ve 14 hodin jsme měli být připraveni k vysídlení. Bylo nám tak dopřáno osm hodin na to, abychom si připravili zavazadla o hmotnosti 50 kg na osobu včetně ložního prádla, které jsme narychlo zašívaly do dek nebo bezcenných koberců. V domech a bytech probíhalo vše velice hekticky. Všichni chtěli být hotovi včas a volba, co si sebou měli nebo směli vzít, byla těžká. Se slzami jsme se loučili s těmi, kteří zůstávali; kdy a kde se asi znovu shledáme?
Kolem patnácté hodiny odvezly zavazadla volské potahy a nákladní automobily a průvod ubohých lidí se vydal na cestu do prvního společného tábora na přenocování, který byl umístěn ve dvou hostinských sálech. Noc jsme strávili na slámě, většina ale klimbala vsedě na svých zavazadlech. Kolik jen hodin jsme my mladí, zvláště pak ale naši rodiče a prarodiče, kdysi strávili tady ve Wiesnerově sále, který byl nyní vybrán pro náš poslední nocleh v rodném městě! Druhý den dopoledne se tento žalostný zástup lidí, bylo nás na 600, vydal za doprovodu četníků na nádraží. Tam nás nacpali do dobytčáků. Do jednoho vagónu se muselo vtěsnat asi 40 osob se všemi svými zavazadly; do většiny z vagónů se navíc musely vejít ještě dva nebo tři dětské kočárky s miminy. Ke zmírnění zimy, byl totiž teprve začátek března, byla ve vagonech malá kamínka na uhlí, na kterých se dalo také ohřívat mléko nebo voda.
[…]
Pozdě večer dorazil náš vlak do Prachatic, kde nás na noc strčili nejprve na slámu do tělocvičny. Druhého dne jsme se dostali do sběrného tábora v kasárnách. 12. března jsme museli k registraci. Jak tam zacházeli už jenom s našimi průkazy! Mnoho fotografií našich milovaných zesnulých a padlých, které jsme opatrovali mezi našimi dokumenty, hodili Češi na zem a rozdupali. Nikdo se nedovážil něco zvednout, protože jsme byli ze všech stran pod dohledem. Co se dělo při následující prohlídce zavazadel, nelze ani popsat. Z toho mála, co jsme si s sebou směli vzít, nám sebrali ještě mnoho věcí, s kterými jsme se loučili jen s těžkým srdcem. Češi se doslova rvali o některé kusy prádla nebo oblečení. A pak následovala nejsmutnější kapitola, odevzdávání spořitelních knížek. Kolik starých lidí muselo se slzami v očích a s třesoucíma se rukama tímto způsobem přijít o své tak těžce nastřádané peníze na horší časy! Češi se při těchto svých hrdinských činech posměšně šklebili. Také tělesná prohlídka, během které se hledali schované šperky a hotovost, byla prováděna důkladně a bez ohledu na lidskou důstojnost. Zas tu byla ta česká zlodějina....
Některým obyvatelům tábora nosili příbuzní k velké zamřížované bráně něco k jídlu. Když jsme k nim pak běželi, abychom se dověděli nějaké novinky z Vimperka, hlídky na nás řvali: „Potvory, zpět, střelíme na vás!“ a ohrožovali nás svými zbraněmi. Když někdo z Volar přinesl svým příbuzným máslové veky jako proviant na cestu, zmizely tyto veky v kanceláři tábora, kde byly vyskládány jako nějaká kořist. Několik lidí se odvážilo si na tuto loupež stěžovat, načež bylo pár ukradených věcí vráceno a při dalších transportech ke krádežím už nedocházelo. Strava se v táboře skládla z černé kávy (vařené z náhražky) a vodových polévek.
19. března, na sv. Josefa., krásného jarního dne, nás pod dohledem četníků odvedli na nádraží. Ve zcela přeplněných dobytčácích jsme se znovu vydali na cestu do neznáma. Ve městě Furth im Wald, konečně na německé půdě, jsme dostali do ruky lístky, na které jsme měli napsat – znělo to jako výsměch – kam bychom si „přáli jít“. Na výběr jsme měli Hanau, Höchst a Rüdesheim. Kdo z nás z Vimperka kdy předtím slyšel něco o Hanau? Ještě tak možná něco o Höchstu kvůli jeho průmyslu, určitě o Rüdesheimu na Rýnu, ale o Hanau? Už v Prachaticích jsme byli odvšiveni. Byla to procedura, která nás spíše pobavila než urážela a kterou měli za potřebí spíše ti, co ji nařídili. Také ve Furthu jsme byli znovu „odvšiveni“…
Další cesta z Furthu byla strastiplná a nedůstojná. Občas byl vlak zastaven a určité osoby z něj museli vylézt a ukázat se. Lidé byli obviňováni a vyzrazováni, zřejmě se hledali váleční zločinci. Ti, kterých se to týkalo, měli strach, že budou z blíže neurčených důvodů zadrženi a že nebudou smět pokračovat v cestě se svými příbuznými. Někdy vlak zastavil a všichni museli vystoupit, abychom podél železničních kolejí mohli vykonat dlouho zadržovanou potřebu. Každý se obával, že včas znovu nenajde ten správný, ten „svůj“ vagón. Stávalo se také, že muži během jízdy pootevřeli posuvné dveře vagónu, aby tak umožnili nějaké staré ženě, kterou drželi na rukou, vykonat potřebu.
Po nekonečné jízdě byly v Hanau odpojeny některé vagóny, mezi nimi i ten náš. Ostatní pokračovaly směrem na Höchst a Rüdesheim. My „z Hanau“ jsme měli před sebou už jen krátkou cestu směrem na Fuldu a v Nieder-Rodenbachu jsme konečně mohli opustit vagóny, zatímco ostatní pokračovali ještě do Langenselboldu. Na železničním přejezdu čekaly volské povozy vedené sedláky z okolí, na které jsme naložili naše zavazadla. Část obyvatel Vimperka se dostala do Rückingenu, zbytek nahoru na kopec do Ober-Rodenbachu. Cílem byla malá vesnička o třístech duší, která se pro mnohé z nás měla definitivně stát novým domovem.
Asi šest týdnů jsme spali na slámě v sále hostince Antona Petera. K dispozici jsme měli pouze jedno „sanitární“ zařízení na dvoře a jen jedinou pumpu. Podmínky pro vaření tak byly velice obtížné. Nakonec byli všichni přiděleni na selské usedlosti a do nouzových bytů. Některým rodinám se podařilo usadit se v jiných oblastech Německa; většině bylo nejmilejší Bavorsko. Časem se také sloučily oddělené rodiny a s dalšími transporty se z vlasti do Hesenska dostali znovu i přátelé a známí. V Hesensku jsme měli značné potíže dorozumět se s místními obyvateli a oni s námi, protože hornohesenský dialekt a naše vimperské nářečí nemají žádné společné znaky. Podobně na tom prý byli obyvatelé Vimperka ve Švábsku. Velice těžké to bylo hlavně pro děti, které na Velikonoce 1946 nastoupily v Ober-Rodenbachu do školy.
Život se postupně vracel do normálu. My vyhnaní z domova jsme vzdorovali bezvýchodné situaci, pomáhali jsme znovu vybudovat rozbořené Německo a vytvářeli si novou existenci. Téměř všichni z nás mohou být pyšní na to, co si získali svou pílí, umem a spolehlivostí. Válka přinesla světu obrovské utrpení. Nám navíc sebrala náš milovaný domov, na který nikdy nezapomeneme. Přes to všechno to s námi osud možná myslel dobře. Jestlipak bychom byli šťastní tam u nás doma za tamní politické a hospodářské situace a jako bezprávní otroci, kterým není dopřána ani výchova mládeže v jejich mateřském jazyce? Na tuto otázku si musí každý odpovědět sám…

Zdroj: Hans Harwalik – Fritz Pimmer (Hrsg.), Winterberg im Böhmerwald, Freyung 1995, S. 568 – 573.
 

Haselsteiner, Justine

Byli jsme seřazeni do dvojic – celkem asi 600 lidí a pod dohledem deseti českých četníků a za přihlížení mnoha obyvatel Volar nás vedli k vagónům. Tam jsme zjistili, že nám chybí batoh s našetřeným cukrem, moukou, ovesnými vločkami a dvěma chleby. Moje dcery Poldi a Hilde proto ještě běžely zpátky k autu, ale všechno už bylo uloženo v domě a uzamčeno. Strážný jim řekl: „Na mou českou čest, zítra se všechno dostane do tábora.“
650 lidí oloupených o domov - z prachatického nádraží na ubikace jsme museli pochodovat ve dvojicích kolem policistů a mnoha zvědavců seřazených podél ulice. Bylo 8. března 1946.
Dvě ženy nás prohledali, jestli nemáme peníze nebo šperky. Češi prohledali i muže. Jeden vysoce postavený úředník sebral mému muži z kapsy u kabátu 600 korun, 700 říšských marek a 5 spořitelních knížek a všechno to položil na stůl. Nezůstal nám tak ani halíř.

Justine Haselsteiner popisuje situaci ve sběrném táboře v Pachaticích:
Během těch jedenácti dnů v táboře jsme dostávali večer a ráno kávu a chleba. Každý den odpoledne bramborovou polévku s chlebem. Někteří měli to štěstí, že jim příbuzní nosili pečivo, které jim prostrkovali přes ostnatý drát. To bylo ale možné pouze tehdy, když je hlídač s bičíkem na psy neviděl a nepronásledoval.

Všechny pozdější transporty obyvatel Volar dorazily v říjnu 1946 do oblasti kolem Pasova. Těmto lidem se většinou dařilo lépe, neboť mohli jít pracovat k sedlákům a dostávali za to něco k jídlu.

Kvůli odškodnění jsem prožila několik bezesných nocí a nakonec to dopadlo tak, jak jsem se obávala. Krádež našeho majetku nebyla ani zdaleka napravena. Po stížnostech u úřadu pro odškodnění v letech 1962, 1964 a 1966 mi byl 15. června 1966 vyplacen zbytek odškodnění příslušným úřadem v Pasově.


Zdroj: Sudetendeutsches Archiv München.
 

Keller, Helma

12. 5. Neuhaus – Rosshaupt (Rozvadov). Máme radost, že jsme ve zdraví dorazili na hranici. Zítra budeme v Německu. Potom bude všechno lepší. To jsme si alespoň mysleli – a byli jsme hořce zklamáni. Američané zastavili stále silnější proud uprchlíků do Bavorska. Nezbývá nám nic jiného, než se utábořit na louce pod širým nebem. Noc je studená a vlhká. Padá mlha. Stovky lidí se usadily na louce stejně jako my: Berlíňané, Sasové, Slezané a Pomořané. Ženy s nemluvňaty, starci, opuštěné děti – jednotlivé malé skupinky. V kočárcích a na vozících se lidé snaží zachránit svůj majetek. Svůj kufr už jsem musela dávno někde nechat, protože jsem nebyla schopna ho dál nést. Mám jen to, co mám na sobě – naštěstí ještě zimní kabát, prošívanou deku a, ač to zní možná divně, altovou flétnu. Zdá se, že louka teď bude na delší dobu naší „ubytovnou“. Abychom se neunudili k smrti, dělám se „svými“ dětmi to, co bychom dělali v KLV-táboře [KLV – Kinderlandverschickung – akce, v jejímž rámci byly děti z měst ohrožených bombardováním posílány na venkov]. To znamená, že zpíváme, vyprávíme si, cvičíme a hrajeme hry. Učitelka se pokouší vyučovat, ačkoli nemá žádné pomůcky. Stalo se zvykem, že každý večer zpívám s dětmi nějakou píseň a hraju k tomu na flétnu. Všichni na louce už na toto zakončení dne čekají, aby tak mohli pod stanem z hvězd alespoň na pár hodin zapomenout na svou situaci. Američané dávají dětem bílý chléb a čokoládu. Pokřikují: „Hallo Fraulein“ a dávají dívkám a ženám celé zásobovací balíčky. Já tam nechodím.
22. 5. Dnes mám 19. narozeniny. Dva Berlíňané z louky a děti mi zazpívali dostaveníčko. I přes nepříznivé okolnosti to byl pěkný den, protože jsme byli mladí a plni chutě do života.
4. 6. Konečně se Američané uráčili pustit nás dál. Nesmíme ale přímo přes nedalekou hranici, nýbrž musíme oklikou přes St.Katharina [Sv. Kateřina], Linsendorf, Dianaberg [Diana] až na hranici u Eisendorfu [Železná] (Ruštejn). Když jsme tam dorazili, byla hranice už půl hodiny zavřená. My jsme to ale nevzdali a nádherně jsme přespali na jednom seníku.
5. 6. Konečně jsme v Bavorsku! Jako „Němci“ už nebudeme v nebezpečí. Naše radost ale brzy narazí na překážky. Uprchlíci jsou přivítáni katolickým duchovním a posláni do nejbližšího stravovacího zařízení. Když tam dorazím se svým hloučkem, řekne mi doslova: „Pro nácky nic nezbylo!“ – To musejí mé přísně katolicky vychované děti nejdříve strávit. Přesto jdeme s velkým davem přes Pfrentsch do Waidhausu. Tam je ve škole stravovna.

Zdroj: Sudetendeutsches Archiv München.
 

Kreitmaier, Mathilde

Na jaře 1946 jsme museli opustit náš milovaný domov, který si kdysi naši předkové s velkou námahou a odříkáním vyvzdorovali z divočiny. Během několika málo hodin jsme za sebou museli nechat náš dům a vše, co jsme měli. Do sběrného tábora v Prachaticích jsme si mohli vzít s sebou jen to nejnutnější. Každému bylo povoleno vzít si zavazadla o celkové hmotnosti 50 kg, zvláště pak peřinu, teplé oblečení, boty, plechové nádobí a nějaké potraviny. Šperky a cenné předměty – pokud nám nebyly sebrány už během drancování bezprostředně po skončení války - zabavovali Češi v táboře v Prachaticích. Mezi 7. a 13. červnem 1946 byli do tohoto tábora přivezeni téměř všichni Němci z obce Wolletschlag [Volovice]. Práce schopní mladiství a dospělí byli přes den nasazeni v Prachaticích na úklidové práce. 17. června 1946 pak definitivně udeřila hodina odchodu. Němci zavření v táboře byli v rámci jednoho hromadného transportu odsunuti ze své vlasti po železnici v asi 40 dobytčácích. V každém vagónu bylo se svými zavazadly zavřeno 30 osob, dospělí i děti, zdraví stějně jako staří a nemocní. Jen malým zamřížovaným okýnkem a škvírou ve dvěřích pronikalo do této tmavé klece trochu světla. Zvláště pro rodiny s malými dětmi a starými lidmi představovala tato cesta hotová muka. Naše tehdy 80letá babička cestou onemocněla, ale i tuto etapu vyhnání snášela bez nářků.
Ve městě Furth im Wald si nás převzali Američané a německé úřady. Poprvé jsme zde dostali čerstvé potraviny. Další trochu delší zastávka byla v rozbombardovaném Schwandorfu. Už cestou jsme na chvíli zastavovali na menších nádražích. Přes Norimberk jsme se nakonec dostali do Augsburgu, kde jsme opustili vlak. Úřady byly zahlceny příjmem 1200 uprchlíků, kteří přijeli tímto transportem na západ z Prachatic. Po třídenní cestě jsme tak konečně našli více než nouzové ubytování v rozbombardované pletárně. A protože byl zrovna svátek Božího těla, konala se i v táboře mše. Následujícího dne byl transport rozdělen. Rodiny řemeslníků byly poslány do města Füssen v regionu Allgäu; sedláci a domkaři se svými rodinami se dostali do tábora v Neuburgu an der Donau. Tábor zde byl zřízen z ubytoven pro studenty. Zde jsme byli ubytováni následujících osm dnů. Dlouhým trmácením během transportu a z nedostatku stravy jsme byli všichni zcela vyčerpáni.
Opět o týden později jsme byli s asi 30 dalšími na otevřeném nákladnín voze převezeni do Untermaxfeldu v Donaumoos. To už se psalo 1. července. V této rovinaté, a pro nás proto tak nezvyklé krajině s černou bahnitou půdou, se nám po šumavských horách opravdu stýskalo. Netušili jsme, že Untermaxfeld se nám na několik let stane novým domovem, neboť jsme se stále upínali k naději, že se budem smět brzy vrátit zpátky do naší vlasti. Byli jsme ubytováni v sále vesnického hostince. Na podlaze bylo dostatek slámy, a tak jsme se poprvé po mnoha dnech dočkali hlubokého a osvěžujícího spánku. Hostinská byla dobrosrdečná a přátelská žena, což tehdy nebylo žádnou samozřejmostí.
Dala nám k dispozici svůj velký kotel na prádlo, ve kterém jsme si mohli vařit bramborovou polévku. Brambory dostali někteří z nás od sedláků. Sehnali jsme i několik litrů mléka pro děti. Protože zrovna probíhala sklizeň sena, pomáhali jsme hostinským s jeho obracením velice nepraktickými, těžkými hráběmi, na které jsme z domova nebyli zvyklí. Tak jsme si v Bavorsku poprvé vydělávali na chleba. Větší odměnu jsem nečekali, a také ani nedostali. Pracovní síla v zemědělství tehdy nic nestála.
Opět o pár dnů později jsme byli přiděleni k jednotlivým sedlákům v Untermaxfeldu a okolí. Maminka, babička a bratr dostali v Untermaxfeldu malý podkrovní byt, kde pak moje maminka musela pro sedláky příst vlnu. Jako plat dostávala nějaké potraviny. Já sama jsem se dostala k sedlákovi do Stengelheimu, kde jsem si o pár let později vzala za muže jednoho zemědělce. Moje sestra se dostala k nějaké selce do Obermaxfeldu, jejíž manžel byl pohřešován v Rusku. Se svými sedmi malými dětmi to tehdy měla obzvláště těžké. Moje maminka, bratr a sestra později v roce 1959 v Schrobenhausenu v „nové vlasti“ nakonec skutečně nalezli nový domov. V jedné vesnici, ve které dnes žije mnoho obyvatel Šumavy, si postavili pěkný vlastní domek. Naše bývalé sousedy zavedl osud do různých koutů Bavorska. Engelbertovi se tak například dostali do Meitingenu, kde žijí dodnes. Jiní se usadili v Allgäu, někdo zase v Horní Falci, jako třeba Frounzn. Bolest prvních let nad ztrátou domova ustoupila; na svoji milovanou Šumavu ale stále vzpomínám se steskem.

Zdroj: Mathilde Kreitmaier geb. Thuma, Kindheit und Vertreibung, In: Kieweg, Herbert, Weasch’n, Wusch’n und Gulatsch’n. Die Pfarrei Sablat in Geschichte und Geschichten, 1994.

Leitermann, Franz

Během mého pobytu ve vězení byly moje manželka a nejstarší dcera vyzvány vyrozuměním „Správní komise – Místního národního výboru“ v Bystřici z 22. 7. 1946, č.j. 5085/46, aby se 26. 7. 1946 v 7 hodin dostavily se svými zavazadly na shromáždiště a podrobily se osobní prohlídce. Sestavený transport byl dopraven do tábora pro vysídlence v Železné Rudě, v místní části Elisetal, těsně u bavorské hranice. Tam byli lidé ubytováni v bývalých bytech pro lesní dělníky a skláře, což byli většinou malé zchátralé domky. V jedné místnosti muselo společně spát několik rodin. Strava se z velké části skládala z brambor a zeleniny. Dospělí museli v táboře pracovat.
Tábor byl obehnán plotem z ostnatého drátu a střežen ozbrojenými dozorci.
Osoby, které byli mezitím propuštěny z klatovského vězení pro odsouzené vojenským soudem a z jiných vězení, byly převáženy do tábora pro vysídlence ke svým rodinným příslušníkům. Moji příbuzní na mě museli v tomto nuzném táboře čekat až do listopadu 1946, tedy tři a půl měsíce. Den před odjezdem transportu nám byla prohledána naše zavazadla, peníze a cenné předměty nám byly zabaveny.
13. listopadu 1946 byl sestaven náš transport. My a několik dalších rodin jsme s našimi zavazadly skončili v jednom vagónu pro přepravu dobytka. Tento velmi dlouhý vlak jel přes Nýrsko – Janovice do města Furth im Wald, kde jsme museli vystoupit kvůli odvšivení a registraci. Tam také přistoupila moje dcera Johanna, která už byla v Bavorsku a dověděla se, že náš vlak tudy bude projíždět. Cesta vedla dále přes Norimberk, Fürth, Würzburg, Gemünden do Aschaffenburgu. Zde bylo znovu odpojeno několik vagónů. Přes Darmstadt jsem se pak dostali do tábora v Bensheim-Auerbachu.
Cesta vlakem byla velice nepříjemná, na bednách se sedělo velice nepohodlně a nebylo zde ani žádné osvětlení. Topilo se železnými kamínky, které stály v rohu vagónu, a stále hrozilo, že se převrátí. Při otřesech padala vyskládaná zavazadla na zem a rozbíjelo se nádobí. Potřebu jsme mohli vykonat pouze tehdy, když jsme vystoupili ze stojícího vlaku (mimo nádraží) s tím nebezpečím, že ujede. Pro rodiny s malými dětmi byla tato cesta obzvláště obtížná. Otřesný dojem na nás dělala rozbořená města a rozbombardovaná nádraží podél železniční tratě.
Stejně jako naložení svého majetku do vagónů si museli vysídlenci zařídit i jeho vyložení sami. Protože nejvíce věcí bylo napěchováno do beden, dalo se s některými obtížně manipulovat.
Cesta za „svobodou“ byla zklamáním i přesto, že jsme měli radost, že jsme unikli tyranii. K bolesti nad ztrátou domova se totiž přidružily nové starosti a velká bída v rozbombardované a hladovějící hostitelské zemi. Tam doma bydlely rodiny a příbuzenstvo většinou ve stejné obci nebo v blízkém okolí. Vysídlením v jednotlivých transportech byly od sebe odtrženy a rozmístěny po celém Německu, což zvláště staré lidi naplňovalo velkým žalem.

Zdroj: Quelle: Bundesministerium für Vertriebene, Flüchtlinge und Kriegsgeschädigte (Hrsg.), Theodor Schieder: „Dokumentation der Vertreibung der Deutschen aus ost- Mitteleuropa. Die Vertreibung der deutschen Bevölkerung aus der Tschechoslowakei. Band 2." Deutscher Taschenbuch Verlag 1957, Nachdruck 1984.
 

Lukešová, Jarmila

Úterý 8. 5. 1945: Stáli jsme u rádia, u okna, když nastal nepříliš slavný odjezd motorizované jednotky německé armády. Odpoledne tam jsou obrněné vozy a malé tanky. Němci dnes stojí na ulici a dívají se na vyčerpané německé vojáky. Už to nejsou ti Němci, kteří stáli na ulici 15. března 1939 a křičeli „Sieg heil“ a podobné věci. Tehdy neuměli ani slovo česky a teď se jim jejich čeština pozoruhodně vrátila.

Zdroj: Jihočeské muzeum České Budejovice.

Nussbaum, Irmina

Večer 3. června přišel do našeho bytu český četník a přinesl z obou stran potištěný lístek, na kterém stály vedle počeštěného jména (Hlinková místo Hlinka) pokyny pro vyhnání plánované na 5. června. Stejný lístek dostalo v ten samý den mnoho rodin ze Strážného.
Zpráva o blížícím se vyhnání se rychle rozšířila po celém městě a hned se také objevili příbuzní a známí, aby pomohli při balení těch několika drobností, které bylo dovoleno vzít si s sebou (50kg na osobou). Všechno bylo zabaleno do babiččiny dřevěné truhly. Celou noc trvalo, než jsme snesli na hromadu tu nepatrnou část našeho bytu. Naše malá kočka, která jindy klidně pospávala na pohovce nebo zmizela na seník, se stále lísala k našim nohám a mňoukala, protože nezvyklý neklid se jí nelíbil. Kdo ví, co se s ní později stalo.
Ráno 5. června se objevili dva čeští četnící s nákladními vozy, na které byly naloženy jednotlivé rodiny včetně zavazadel. Všichni rodinní příslušníci „směli“ sedět na svých bednách a truhlách. Tak se jelo do tábora, který byl připraven v jedné tovární budově firmy Steinbrener, ve Svaté Anně, v Nádražní ulici ve Vimperku.
(Dnes je v této budově elegantní hotel jménem „Anna“, protože naproti vchodu stojí socha sv. Anny, kterou koupil majitel firmy Steinbrener od vimperského umělce Iglera, působícího ve Vídni, a nechal ji tehdy instalovat do štítu budovy.)
Na letnice museli všichni vyhnanci zůstat v táboře. Jejich „majetek“ Češi ještě jednou důkladně prohledali, protože co kdyby tam bylo ještě něco, co by potěšilo české srdéčko. Jeden četník chtěl jedné holčičce dokonce sebrat malou panenku, ale to dítě ji drželo tak pevně, že to Čech nakonec vzdal.
O letnicích se v táboře objevili známí z Vimperka a přinesli teplé jídlo, neboť v táboře nám dávali jen slabou černou kávu. Po letnicích byli vyhnanci na nákladních vozech dovezeni na nádraží a přeloženi do dobytčáků. Jeden český četník s nějakým pomocníkem se objevil v našem oddělení a vyskládal všechny bedny a truhly tak, že nemohly spadnout, k čemuž docházelo v ostatních vagónech. To bylo drobné gesto jednoho Čecha, rodiče jeho německé manželky byli vyhnáni společně s námi.
Na druhý den odjel vlak směrem na Furth im Wald. Na hranici prováděla německá strana odvšivování osazenstva vlaku. Potom jsme pokračovali do švábského města Göppingen. Na neděli svaté Trojice jsme tak mohli „oslavit“ posvícení ve sběrném táboře v jedné německé škole.
Některé vyhnance si odvezli příbuzní, kteří už v západním Německu bydleli, ale většina se musela o bydlení, práci atd. postarat sama, což v tehdejším zničeném Německu nebylo vždy jednoduché.
Na cestě do Bavorského lesa jsme si chtěli během několikahodinové zastávky v Ulmu prohlédnout místní chrám, ale málem jsme ho mezi samými troskami ani nenašli a pod jeho gotickou klenbou jsme mohli obdivovat i modré nebe.
Byli jsme velice rádi, že jsme se směli usadit v Bavorskou, kousek od našeho bývalého domova. V roce 1947 tam za námi přišli i muži z naší rodiny, kteří byli do té doby ve vězení.

Zdroj: Nussbaum, Irmina: Die Vertreibung, In: Pfarrgemeinde Kuschwarda im Böhmerwald, Tittling 1996, S. 331 – 332.

 

Paulus, Franz

Od 24. července musel každý Němec nosit vlevo na hrudi písmeno „N“. (Posměváčci pro to měli tři vysvětlení: nácek [Nazi], Němec nebo blázen [Narr]). Později se toto „N“ muselo nosit na žlutém podkladě na levé paži. Žádný Němec nesměl jezdit vlakem nebo na kole. Na dveřích vagónů byly nápisy s tímto textem: „Steig nicht ein, deutsches Schwein!“ [Nenastupuj, německý prase!]
Jako důsledek této nesmyslné války musely sudetští Němci zaplatit vše uplným vyvlastněním a následným vyhnáním. Mnoho Němců bylo také zatčeno.
[…]
Potravinové lístky pro Němce byly bez lístků na maso. Nikdo nesměl porazit ani vykrmovat prase. Zdálo se, že Bůh Němce i svět kolem opustil.
Sklizeň byla ještě dokončena a byla velice výnosná. Urodilo se velké množství brambor, ještě na polích se ale schovávaly do jam, protože se povídalo, že je Češi brzy zabaví. To ale nebyla pravda, odevzdávat se muselo pouze obilí, dobytek a máslo. Másla odváděli lidé tolik, jako nikdy předtím, protože se domnívali, že tak nebudou vysídleni. Na blížící se vysídlení ještě nikdo úplně nevěřil. Z české strany zatím nikdo nic neříkal. Chtěli snad počkat ještě na jarní osev, aby z toho měli další užitek?
[…]
Po celý leden se přes hranici valil silný proud uprchlíků. Protože američtí okupanti nenechali jít nikoho přes hranici po silnici, pašovali všechny vesničtí kluci. Vydělávali hodně peněz v korunách i říšských markách. I ti, co zde bydleli, pašovali přes hranice vše, co nebylo nezbytné pro denní potřebu, protože se předpokládalo, že z Česka budou vysídleni všichni Němci.
Tento příliv vystěhovalců tedy pokračoval i v únoru. Každý den přijíždělo několik povozů a automobilů většinou z Volar a Prachatic. U staré školy byla tato vozidla prohledána českými financi a šperky a zlato byly zabaveny. Silnice [Landstraßen] byly v této době obrovským překladištěm, přijíždělo stále více koňských povozů a automobilů maďarských Němců, kteří směli přes hranici. Také Rakušané přijížděli denně ze severních Čech s auty a tím, co pobrali. Ti mohli přes hranici okamžitě. Později museli do Rakouska cestovat přes Český Krumlov.
14. února přišlo šest četníků a 15. února 1946 vojenská posádka. I proud uprchlíků se poněkud zpomalil. Dvě rodiny ze Silnic uprchly, a sice Petrolina Traxler a Adolf Peterlik, který tu nechal veškerý svůj majetek. Jako jeho správce byl dosazen Karl Kerschbaum.
Březen 1946: Četníci a vojáci byli odveleni. Pohyb na hranici pokračoval dál a domy v Bavorsku byly zcela zaplněny, takže sotva už zbývalo nějaké místo. 27. března utekli přes hranici paní Schraml, č. 42, se čtyřmi kravami a Mitterdorfer se třemi kravami. Mladé kusy tady nechali. Ty pak byly odvedeny do Strážného. Také Rosenauerovi uprchli a nechali tady všechen dobytek. Jako správce byl dosazen Kellermann Johann. 3. dubna 1946 obsadilo vesnici 200 četníků a zabavili veškerý dobytek, všechny stroje, obilí a také drůbež. Zůstalo pouze deset krav. 21. a 22. dubna byly ty nejsmutnější Velikonoce, které kdy v Silnici proběhly. Na Velikonoční pondělí byli všichni lidé vyzváni, aby se 23. dubna 1946 v 8:00 dostavili s 50 kg zavazadel k požární zbrojnici. Někteří ještě tu samou noc uprchli přes hranici, protože nechtěli do tábora. Do tábora tak šly pouze ty rodiny, jejichž muži byli ve vězení.
[…]
Zpočátku tu zůstalo 10 dřevorubeckých rodin a já jako Rakušan. Všechny domy, v kterých už nikdo nebyl, byly vyrabovány, seno, sláma, brambory a dřevo, nesčetně fůr. Všechno vypadalo děsivě.. Všechna okna a vrata byla otevřena, někde vyvrácena, okna byla vytlučena. Tak strašně skončily Silnice. Vyplní se proroctví, že z oken porostou kopřivy.
Po vysídlení se situace uklidnila. Dřevorubci ještě sem tam pašovali něco přes hranici. 27. června 1946 byly kromě čtyř kusů odvezeny ze Silnic všechny krávy.
28. června 1946: vysídlení Strážného
9. července 1946: vysídlení posledních obyvatel ze Silnic
Nyní jsem byl posledním obyvatelem Silnic. Češi mi říkali poustevník ze Silnice a nechali mě na pokoji. Měl jsem dvě krávy a dvě telata. Četníci ke mně chodili každý den pro mléko, platili ale dobře. Já jsem pak často chodil do Strážného, kde byli také ještě Rakušané a Němci ze Šumavy. Když jsem prodal dobytek, začal jsem se chystat na vystěhování.
22. září 1946 jsem se se Silnicemi rozloučil jako jejich poslední obyvatel. A to byl konec této vesnice na hranici.

Zdroj: Paulus, Franz: Chronik über die Besiedlung von Landstraßen, In: Pfarrgemeinde Kuschwarda im Böhmerwald, Tittling 1996, S. 184 - 207.

Pechtl, Helmut

10. října 1938 kolem poledne dorazila do našeho města německá armáda, aniž by Češi kladli jakýkoli odpor. Čeští státní zaměstnanci, kteří byli do Prachatic přeloženi z vnitrozemí, zrovna ještě nakládali na vozy svůj majetek a pak mohli nerušeně odjet směrem na Staré Prachatice a do Husince. Německé obyvatelstvo, které navzdory nadávkám a výhružkám vytrvalo, si mohlo oddechnout teprve při pohledu na německou armádu. Radost z osvobození našeho domova od českého jha byla obrovská. Německá armáda převzala kasárny, místní velitelství a na radnici zřídila svoji kancelář.
[…]˙
Z přehnané horlivosti bylo zatčeno několik Čechů, zvláště takových, kteří se vyznamenali při zatýkání Němců v roce 1918. Ale po 12 hodinách byli zase propuštěni. V Prachaticích nebyl zatčen ani jeden politický protivník. Komunistický městský rada J. F. se mohl volně pohybovat, později byl dokonce pracovně nasazen jako skladník u NSV (Volksfahrt) [národněsocialistická organizace činná v oblasti sociální péče]. Z osovobození jsme měli takovou radost, že nás vůbec nenapadlo myslet na pomstu. Mnoho místních Čechů zůstalo ve městě a zkusilo vyrovnat se s novými poměry.
[…]
V listopadu 1938 se konaly velkolepé oslavy u příležitosti politického přičlenění k Říši. Ringplatz byl vyzdoben vlajkami a transparenty. Mnichovský rozhlas přenášel ranní koncert orchestru SA, městem pochodovaly vojenské jednotky z celého okresu, hejtman župy Wächtler měl projev, po kterém se konala vojenská přehlídka.
Lidé museli přijmout různé změny. Přes noc se místo vlevo začalo jezdit vpravo. Lidé byli těžce postiženi výměnou dosavadní měny za říšskou marku. Za jednu říšskou marku se dávalo 10 českých korun, což neodpovídalo kupní hodnotě koruny. Tento měnový kurz byl velkou finanční obětí sudetských Němců Říši.
[…]
V polovině roku 1939 bylo naše město politicky a správně zcela přičleněno k Říši. V Říši se vykonávala vojenská služba a odváděly se tam daně. Daňová sazba byla vyšší než dříve. K tomu se váže jedna milá historka: Jeden velmi oblíbený lékař, známý svým smyslem pro humor a svou rozvážností, obdržel svůj první daňový výměr, který byl samozřejmě vyšší než dříve. Šel proto na finanční úřad a řekl tam úředníkům: „Určitě si pamatujete, jak jsme v roce 1938 a 1939 stáli na tak zvaném Náměstí Adolfa Hitlera a jak jsme museli provolávat „Siegheil“. Kdybych býval věděl, že mě to „Sigheil“ přijde takhle draho, tak bych nic nevolal.“ Ano, tak takoví byl staří Prachatičáci, se smyslem pro humor a často i pro kousavou ironii.
[…]
Trpkým zklamáním pro nás byl vpád Whermachtu do zbytku Československa. Karl Spinka o této události výstižně napsal: “Radostné očekávání, že v našem městě nyní konečně nastalo vytoužené období míru, se bohužel nenaplnilo. Většina obyvatel Prachatic nebyla ze zřízení Protektorátu Čechy a Morava vůbec nadšena. V pohraničním městě, které mělo hořké zkušenosti s porušováním práv, zavládl nedobrý pocit, že tento násilný čin by mohl mít za následek neblahý vývoj událostí.

Zdroj: Helmut Pechtl, Der Anfang vom Ende, In: Grenzstadt Prachatitz im Böhmerwald, Heimatkreis Prachatitz 1986, S. 93 – 97.

Raschko, Adalbert

12. února 1946 přišel na můj statek nějaký Čech, a tak jsem musel vyklidit svůj byt a nastěhovat se do menšího pokoje ve stejném domě, v kterém dříve byla moje dcera. – Nábytek mi jednoduše sebrali. Třetí den přišel komisař a odvedl moji dceru do internačního tábora v Krumlově, kde bezdůvodně strávila 5 týdnů. Kromě toho byla odvedena i moje druhá dcera Aloisia Raschko. – Češi jednoduše ukradli všechen nábytek, který se jim hodil, stejně jako jiné cenné předměty. Čech na mém statku byl dvanáctkrát trestaný a o zemědělství neměl ani ponětí, takže se dalo předpokládat, že dojde k úpadku hospodářství. Když byla moje dcera odvedena do internačního tábora, dostala moje žena srdeční infarkt, na jehož následky trpí dodnes.
Hodnota hospodářství činí přibližně 44 000 říšských marek.

Zdrpj: Sudetendeutsches Archiv München.
 

Sitter, Ida

Do tábora nás přivezli v roce 1946 v úterý na svatodušní svátky. Při prohlídce našli u mého tatínka tabák, který si sám vypěstoval. Samozřejmě mu ho sebrali. To se mého otce velice dotklo. S transportem jsme nakonec nemohli odjet, protože dítě mé sestry Marie mezitím těžce onemocnělo. Musela jsem vypomáhat v táborové kuchyni. Jeden strýček z Wosseka nám do tábora nosil něco k snědku, mussel to ale nechávat na bráně. Alespoň trochu tak o nás bylo postaráno, jenom můj tatínek si denně stěžoval, že mu chybí jeho milovaný tabák. Protože už jsem se nemohla dívat, jak se trápí, napadlo mě, že bych se mohla ještě jednou podívat domů. Vojákům, kteří hlídali vchod do tábora, jsem řekla, jestli bych nemohla za svým strýčkem do Wosseka, abych mu pomohla se svozem sena. Zeptali se mě jen, co jim za to přinesu, když mě pustí. Protože jsem tuhle otázku vůbec nečekala, napadl mě v tom rozčilení pouze “med”. Dali mi svolení, ale jen s touto podmínkou: “Zítra v sedm hodin můžeš jít, ale v 17:30 musíš být zpátky, jinak už se dovnitř nedostaneš.” Na druhý den přesně v sedm hodin jsem opustila tábor a šla pěšky z Prachatic do Horní Sněžné [Oberschneedorf]. Aby mě nikdo nechytil, musela jsem jít přes polní cesty a zkratky, v deset hodin jsem došla k “Eduardům”. Věděla jsem, že jsou ještě doma, a celou cestu jsem myslela jen na to, jestli boudou mít med. Díky bohu mě nezklamali. Šla jsem pak dál k našemu domu a ze všeho nejdříve jsem hledala látku, kterou jsme schovali ještě před odjezdem. Látku jsem si pak omotala kolem těla a mezi ni jsem vždy vkládala listy tabáku, který jsme sami vypěstovali. Nakonec jsem přesto přetáhla moje šaty a tabák byl v bezpečí. Naštěstí mě přitom nikdo nepozoroval. Vzala jsem pak s sebou ještě velkou konev a šla dál do Pěkné [Schönau]. Tam ještě byla moje sestra Lorie. Ta se take pěkně divila, když jsem k ní dorazila uplně vyčerpaná a hned jsem si do baťohu balila dva bochníky chleba a několik lahví s mlékem pro nemocnou neteř. Sousedka mi také dala bochník chleba a tak jsem se s těžkým nákladem vracela k Eduardům. Ti mezitím stloukli máslo. Máslo jsme dali do velké konvice a nalili přes něj podmáslí, aby nebylo vidět. Teď jsem teda musela táhnout i konvici. Začínala jsem se bát, že nedorazím do tábora včas. Ještě mě kousek vyprovodili a pak už jsem šla opět sama. Když jsem dorazila do Sviňovic [Schweinetschlag], byla jsem na pokraji svých sil. Ale strach mě hnal stále dál, bála jsem se, že přijdu pozdě. Nohy už jsem měla od bot celé rozedřené, a tak jsem šla poslední kus cesty bosa. Chodidla jsem měla brzy samou ránu, a tak jsem s brekem šla stále dál. Přesně v 17:30 jsem pak dorazila do tábora a vojáci si se smíchem ukazovali na moje nohy. Jediné, na co se mě jěště zeptali bylo, jestli jsem jim přinesla slíbený med. Bez dlouhého otálení mi jednoduše sebrali ruksak, vyndali si z něj med a ostatní věci mi milostivě nechali. Na druhý den jsem ani nemohla zastat moji službu v táborové kuchyni, protože jsem se bolestí nemohla ani hnout.

Zdroj: "Die Schneedörfer und Orte der Umgebung im Böhmerwald", Augsburg 1988, S. 314.

Spitzenberger, Emil

„Pustá, liduprázdná a opuštěná teď vypadá naše vesnice. Statky jsou obydlené ještě úplně, také v domech v údolí kolem školy ještě bydlí lidé, domky na kopcích jsou prázdné a od staré školy (Gaisbauer Adolf) až po Strážný je až na Wanitschka také všechno prázdné. Oficiálně bylo vystěhováno sotva 20 rodin, ostatní utekli tajně přes hranici. Podobně je to ve všech vesnicích. Také ve Strážném je teď málo Němců. Už tu není ani farář, který utekl, a každou neděli je německá ranní mše, na kterou jezdí farář z Lenory, neboť němečtí faráři jsou teď vzácní. Na druhou mši v 10 hodin přijíždí český farář, německý jde ven z kostela, český dovnitř, nepromluví ani slovo, příklad katolické církve, která mluví o lásce k bližnímu. Němci na českou mši nesmějí, s výjimkou dvou nebo třech snaživců. Za vystavení výpisu z matriky si český farář účtuje vysoké poplatky.
Stále ještě pracujeme na stavbě silnice. Češi jsou s námi spokojení a mzdu nám vyplácejí včas. Stále ještě nevíme, kdy budeme muset pryč a teď už je nám jasné, že to bude, až nám vezmou poslední krávu.
Český financ nám přinesl oznámení o vysídlení, podle kterého jsme měli být druhý den ráno, 29. června v 6 hodin, připraveni k vysídlení s 50 kily zavazadel na osobu. Rodiny ještě narychlo přenášely přes hranice už nachystané domácí zásoby a nástroje. Všichni ještě běhali s maličkostmi sem a tam. Češi to asi viděli, ale nepronásledovali nás. Poslední den uběhl jako voda. Večer jsem byl ještě s několika sousedy kousek od školy. Češi vyšli ven a říkali, že je to mrzí, že musíme pryč. Jedna rodina by tu prozatím mohla zůstat a krmit šest krav, které patří financům. Jdeme domů a uložíme se ke spánku, naposledy doma.
[…]
29. června 1946. Už ve 4 hodiny ráno jsme byli vzhůru. Ve světnici stály bedny a kufry s naším oblečením. Elfriede odešla ještě včera přes hranici k Emilovi, vysídlení s námi nezažije.
Šest četníků vtrhlo bez pozdravu do světnice, sebrali kufry a bedny, naházeli je na připravený volský potah a prohledávali dům. Ještě jednou jsem se rozhlédl po pokoji. Stůl, lavice, židle, prádelník, několik hrnců na plotně, prázdné postele – peřiny jsme si vzali s sebou. Na zdech viselo ještě několik starých svatých obrázků. Češi za námi zamkli dveře a my jsme šli za vozem, který skrýval náš skrovný majetek. Odcházeli jsme klidně, mlčky, bez slz a neohlíželi jsme se. Něchtěli jsme, aby se naši nepřátelé radovali z našeho žalu.
Stejným způsobem to probíhalo i u jiných rodin a jeden vůz za druhým projížděli přes Světlé Hory [Lichtbuchet], vzadu za nimi hlouček lidí v doprovodu četníků. Ve Strážném stály připravené nákladní vozy, na které se nakládaly bedny a truhly a k tomu několik rodin. V doprovodu dvou četníků se jelo do Vimperka, kde byl v bývalé německé měšťance tábor. Četníci nás očekávali. Každá bedna se musela otevřít a její obsah byl prohledán, oděvy prošacovány. Zkontrolovali nám doklady a sebrali větší peněžní částky a šperky.˙
[…]
Zástup Němců, kteří pochodovali mlčky městem směrem k nádraží, nebral konce. Muži, ženy, děti a starci šli tiše, mlčeli, jako nějaký nesmírně dlouhý pohřební průvod. Po obou stranách je doprovázeli čeští četníci, policisté a partizáni, kteří s připravenými zbraněmi a v nejrůznějčích německých mundúrech asi vykonávali čestný doprovod. Z balkónů a oken německého města přihlížely průvodu čerstvě zabydlené české paničky, měly ale radost ze svých lehce nabytých domů, které Němci museli opustit. Nástup do vagónů probíhá bez problémů a klidně. Skupiny, které byly už v táboře odpočítány a očíslovány, jsou nyní odvedeny k už očíslovaným vagónům, v kterých jsou i jejich zavazadla a do kterých musejí nastoupit. Pak se zavřou vrata vagónu až na malou štěrbinu a partizán s puškou se postaví na hlídku. Vystupovat už je zakázáno. Teprve se setměním se dlouhý vlak, opatřený vzadu i vpředu lokomotivou, začne pohybovat. Voják stojící před každým vlakem nastoupí a časně ráno jsme v Plzni. Tam stojíme několik hodin, vystupovat je zakázáno. Odpoledne se přes Domažlice dostaneme na hranici do města Furth im Wald. Na bavorské půdě partizán zmizí. Všichni musí vystoupit, umýt se, na záchod. Během prohlídky kvůli hmyzu a nemocem je každý posypán odhmyzovacím práškem, ale k jídlu nedostaneme nic, jen na každou rodinu se přiděluje trochu chleba, cukru a mouky. Je zde pouze německý vlakový personál, skoupý na slovo a nepříjemný. Tak se dostaneme do Chamu, kde je odpojena část posledních vagónů a utečenci jsou rozděleni do obcí v okolí. My pokračujeme dále a jeden den stojíme v Řezně. Nikdo neví, kam s námi. Téměř ve všech obcích už uprchlíci jsou. Starostové se brání přijímání nových uprchlíků.“

Zdroj: Naubauer, Richard: Wo meine Wiege stand s’Lebuachert. Erinnerungen an das ehemalige Grenzdorf Ober- und Unterlichtbuchet mit Scheuereck im Böhmerwald, Verlag Dorfmeister, Tittling 2004.

Tahedl, Rose

A znovu táhly vojenské kolony v barvě polní šedi z Říše přes Šumavu; tentokrát ale až do Prahy, aby tam zřídily Protektorát. Obyvatelů Šumavy se to ovšem netýkalo tak bezprostředně jako rok předtím. Z tohoto překvapivého vpádu bylo ale všem pěkně úzko. S Čechy se uzavřel mír. Čerstvě vymezená hranice oddělovala oba národy.
"My jsme na své půdě a oni na jejich!" Tak to bylo v očích Šumavanů spravedlivé a správné. Nespravedlnost jako pozůstatek světové války se zdála být napravena. Bylo samozřejmě obtížné dostat se k přátelům a příbuzným do severních Čech; musela se objet celá Šumava. Ale hranice je hranice! Tentokrát to nebyla žádná hranice pro pašeráky, které se chtěl člověk vyhnout. Čeští úředníci si už dávno odvezli zařízení svých domácností do vnitrozemí, pokud tak neučinili v říjnu 38. Byli jsme vyrovnáni. – A teď se Hitler poprvé natahuje po cizí zemi? To byla nespravedlnost! Na to měli lidé nos. To jsme věděli z vlastní trpké zkušenosti: Právo na zem získá pouze ten, kdo ji oral v potu tváře.
"Uvidíte, že to nikomu nic dobrého nepřinese, když si neprávem přisvojuje cizí zemi!", předpovídala Mali Wawi.
Jak pravdivé se ukázalo její tušení! Cit pro právo, který se po generace utvářel jako hlas lidu, se postavil – třebaže bezmocně - proti vojenským úvahám, že zbytek státu Čechů udeřil do těla Velkoněmecké říše jako sevřená pěst a že tato překážka byla odstraněna kvůli dalším vojenským plánům. I když tato nesmělá kritika v rádiu nepřehlučela opojení z vítězství, pocit nevole přetrvával.
Mezi lidmi kolovalo přirovnání k místnímu pečivu, ke koláčům, které se v okolí Volar pekli obzvláště chutné: “To nejlepší z koláčů je těsto a okraje, to si [Hitler] zaslouží. Ale to lepivé uprostřed mu vytáhne zuby.”

Zdroj: Rosa Tahedl: Der Weg zum Protektorat Böhmen und Mähren, In: Die Schneedörfer und Orte der Umgebung im Böhmerwald, Augsburg 1988, s. 286 – 287.
 

Töpfl, Raimund

11. 6. 1945 v deset hodin dopoledne přišli do mého domu v Müllerschlagu 31 [Mlynářovice] partizáni a četnící a vyzvali mě, abych šel s nimi. Byl jsem odveden na náves, kde už bylo drženo dalších deset obyvatel vesnice. Stálo zde nákladní auto, na kterém byli muži ženy a děti z okolí. My jsme k nim museli přistoupit. .. Z naší vesnice byli společně se mnou přivedeni:
Adolf Markowetz, Bauer, Josef Merwald, Bauer, Raimund Stögbauer, Häusler, Karl Andraschko, Holzhauer, Johann Poidinger, Bauer, Rudolf Pablitschkom, Schuhmacher, Adolf Winkelbauer, Bauer, Adolf Olzinger, Drechsler, Franz Tomaschko, Holzhauser, Johann Palitschek, Häusler.
Byli jsme odvezeni do Volar do kasáren. Ve Volarech se k nám přidal ještě forman Otto Kempinger z Volar a v 16:30 se jelo dál směrem k Bierbrücke, kde k nám naložili silničáře Vinzenze Sittera. Pak jsme jeli přes Oberhaid [Zbytiny] do Brenntenbergu [Spálenec], kde k nám přibyl Josef Marko. Pak se jelo do Prachatic. Nákladní auto bylo tak přeplněno, že mnozí omdlévali hladem a žízní.

"Na pranýři"
Ve 21:30 jsme dorazili do Prachatic do nových kasáren. Zde nás hned po příjezdu zpracovali pomocí kopanců a pažeb. Kdo měl u sebe potraviny, tomu je Češi zabavili… Pak začali jednotlivé výslechy s podpisem výpovědi. Zatímco byl jeden po druhém vyslýchán, museli jsme všichni stát v pozoru tváří ke stěně. Nesměli jsme se rozhlížet ani otáčet, a když někdo z nás upadl do bězvědomí, museli jsme dělat cviky. Tato situace trvala do 3 hodin ráno. Během výslechu byli všichni “zpracováváni” gumovými obušky, pěstmi, pažbami, údery do obličeje, takže většinou vycházeli lidé z vyslýchací místnosti potlučení a celí od krve. Já jsem byl u výslechu poslední a schytal jsem na odchodu jen pár kopanců a ran pažbou. Po výslechu nás odvezli do vězení orkesního soudu, kde nás rozdělili do cel. Bylo pět hodin ráno…
Každý večer mezi 10 a 11 hodinou, když jsme zrovna usínali unaveni namáhavou každodenní prací, se ve “služebně” pracovalo. Noc co noc byli totiž vyvedeni průměrně tři až čtyři vězni, kteří se museli ve “služebně” položit na rám postele zádami nahoru, pouze ve spodním prádle, muži stejně jako ženy, a pak byli všichni biti gumovými obušky jako při mlácení obilí. Z toho srdcervoucího křiku jsme v celách málem zešíleli. Každý měl starch, že v příštím okamžiku přijde řada na něj. Obzvláště bolestivě byl mučen Johann Palitschek z naší vesnice, který byl uvězněn společně se mnou. Jen u něj samotného jsem napočítal 150 ran a musel jsem poslouchat jeho nářek. Jeho pláč a křik ale očividně jen zvýšili chuť k práci jeho trýznitelům, kteří ho hodili na zem a teprve nyní ho pořádně “zpracovali” kopanci tak, že mu způsobili dvě zlomeniny. Protože po takovém týrání nemohl sám chodit, odvlekli ho ke dveřím do naší celi a hodili ho tam. Byl strašlivě zřízen, neměl na těle místo, které by bylo nezraněné, byl celý od krve a stále naříkal, Raimunde, prosím tě, neopouštěj mě. Já sám jsem jeho bolest ale utišit nemohl. Nemohl ani stát ani ležet, protože ho od všech těch otevřených ran bolelo celé tělo. Odmítli mu poskytnout jakoukoli lékařskou pomoc, zamítli dokonce i operaci břicha, o kterou prosil. O mnoho lépe na tom nebyl ani další obyvatel naší vesnice Johann Poidinger. I on byl zbitý tak, že zůstal ležet v bezvědomí, a protože nejevil žádné známky života, tak ho v tomto stavu odvlekli k pumpě, a tam na něj tak dlouho lili vodu, až znovu přišel k sobě, a pak ho hodili do cely. Byl jsem v této cele čtyři týdny a noc co noc jsem musel nedobrovolně poslouchat utrpení mých spoluvězňů, což mě psychicky ničilo více než těžká každodenní práce. Už večer jsme se obávali návratu z práce, protože jsme nevěděli, koho dnes zase odvedou na “pranýř”. Z obyvatel naší vesnice byli nejvíce mučeni: Johann Palitschek, Johann Poidinger, Rudolf Pablitschko, Adolf Markowetz a Adolf Winkelbauer. Všichni jsou už vysídleni a bydlí nyní v Bavorsku. Po čtyřech týdnech jsme se dostali znovu zpět do vězení okresního soudu v Prachaticích. Já jsem onemocněl, neboť ve svém věku jsem špatně snášel to jejich “jídlo” a dostal jsem strašný průjem a má tělesná síla očividně mizela. “Jídlo” totiž sestávalo z jedné malé brambory ve slupce přelité řídkým vývarem. Protože se můj zdravotní stav stále vice zhoršoval, přivezli z nemocnice německého primáře, který nařídil moji okamžitou hospotalizaci. To bylo ovšem zamítnuto s poznámkou, že “německý svině maj pochcípat”. Předepsal mi tedy recept, ale ani ten mi nebyl uznán. Z kuchyně mi naštěstí nosili hustší kroupovou polévku a pouze této okolnosti vděčím za to, že jsem zůstal naživu a že jsem se na konci srpna 1945 jako jeden z mála mohl tak brzy vrátit domů do své vesnice.

Zdroj: Emil Franzel: „Die Vertreibung. Sudetenland 1945/1946“, Podzun-Verlag, Bad Nauheim 1967.

Wimbersky, Gretl

Domů nám přišla výzva, kde se psalo, že se máme (často během dvou hodin a také, když byli lidé zrovna v kostele nebo někde jinde) přichystat k odsunu. Pod dohledem dvou policistů vyzbrojených bajonety jsme si měli sbalit asi 50 kg a nic vzácného, hodnotného. Co to bylo, určovali tito dozorci. Už v bytě mi tak pár věcí sebrali, vyhodili z kufru. Za námi zapečetili dveře. Poslední věcí, kterou udělal otec mé švagrové ve svém domě, bylo to, že za nás všechny poznamenané symbolicky zastavil kyvadlo nástěných hodin. … Moje matka chtěla ještě k nádobce se svěcenou vodou, aby mi na odchod pokropila čelo, byla ale s posměchem odstrčena – chtěla se rozloučit s naším obchodem, projít si prodejnu i dílnu, ale oni tu plačící ženu vystrčili ze dveří. Za žebřiňákem jsme šli s pláčem naším milovaným městečkem, nahoru ke kasárnám, k táboru pro Němce.
Tam se kontrolovalo a prohledávalo ještě jednou. Odehrávali se zde otřesné scény (hlavně při tělesných prohlídkách), nejvíce pásli po fotografiích, penězích, spořitelních knížkách, dokumentech, po všem, co bylo psáno německy nebo mělo nějakou hodnotu a co někteří chtěli zachránit. S rozhrabaným majetkem jsme se pak museli odebrat na slámu. Nás mladší vyzvali, abychom si ještě jednou navlékli na ruku žlutou pásku a pak jsme museli u brány do kasáren čekat na nově příchozí, vykládat jejich zavazadla a tahat se s nimi ke kontrole. Kufry, bedny, pytle, tašky, poslední majetek těch nebožáků, byly často násilím roztrženy. Občas jsem se snažila některým z krajanů odvážně pomoci a tajně jsem se jich ptala: “Potřebujete něco schovat?” S obavami mi dávali věci, které jim byli obzvláště milé, na kterých viseli, a já jsem s bušením srdce běžela k našemu nouzovému táboru a ty věci tam zahrabala, a když byla tma a klid, tak jsem je těm vděčným lidem tajně vracela. Nějakým způsobem se některým lidem přece jen podařilo zachránit před kontrolami něco, co jim bylo milé – listiny, kresby, spořitelní knížku, svatební fotografii nebo fotografii padlého syna… Jeden starý pán se s třesoucíma rukama přehrabával v kapse u šosu a vyndal tři zlaté mince, jiný vzácné kapesní hodinky, nádhernou dýmku… jedna mamička mi svěřila drahý růženec, jedna sousedka relikvii a amulet. Ale tato malá pomoc byla jen kapkou na rozpálený kámen, to nejcenější bylo zabaveno, zůstalo doma nebo nám bylo sebráno.

Zdroj: Gretl Wimbersky: "Die Vertreibung", In: "Grenzstadt Prachatitz im Böhmerwald", Heimatkreis Prachatitz 1986, S. 99 – 104.

Wimbersky, Martha

Když se rozneslo, že máme být vysídleni a k tomu docházelo ke stále horšímu šikanování, mnoho lidí se rozhodlo pro dobrovolné opuštění země. Vysídlovací úřad se nacházel v hotelu „Säumerglocke“. Zde byla zapečeťována zavazadla, povoleno bylo pouze 40 kg na osobu. Někteří se tak přes hranici dostali na amerických nákladních vozech. Dokud zde byli Američané, byli Němci zaměstnáni u nich a neměli problémy se stravováním. Potravin byl nadbytek. Na konci podzimu Američané odtáhli a postavení Němců se výrazně zhoršilo.

Zdroj: Martha Wimbersky: "Das Schicksaljahr 1945", In: "Grenzstadt Prachatitz im Böhmerwald", Heimatkreis Prachatitz 1986, S. 105 – 109.

bez autora

Dívali jsme se do staré vlasti
Už na začátku šedesátých let se mohlo jezdit na Šumavu. Mnoho vyhnanců chtělo vyhledat obce i krajinu svého původu, stejně jako hřbitovy, kde jsou pochováni jejich zemřelí příbuzní.
Cesta byla možná pouze s vízem přes hraniční přechod Freystadt/Wullowitz. Cestující museli často podstoupit zostřené prohlídky a neosobní jednání. Při příjezdu do míst, z kterých pocházeli – a která se často ani nedala najít - se návštěvníci často nemohli vyhnout slzám, hněvu a roztrpčení.
Zde je několik záznamů těchto zážitků:
“Po dlouhé cestě přes Železnou Rudu jsme dorazili do Strážného a moji dva chlapci chtěli něco k jídlu. Otevřený byl pouze hotel Schwarzenberg, který byl ale přeplněný vojáky a cikány. Všichni mluvili česky a já jsem měla velký strach, že poznají, že jsem Němka. Z našeho domu už byla vidět jen podezdívka a keře rybízu. Šli jsme tedy ke kapli na Kamenný vrch a já byla moc ráda, že jsem potkala dvě ženy, které se také vydaly hledat svůj domov. Po silné bouřce se nebe vyjasnilo a já jsem skoro uvěřila, že jsem zase doma.”
“Když jsme za sebou nechali hraniční závoru, začal nám běhat mráz po zádech, protože jsme nemohli uvěřit, že jsme zase ve staré vlasti. I kdybych přesně popsal, v jakém stavu se ta země nachází, nikdo by si to nedovedl představit: každý to musí vidět sám.”
“Jeli jsme do Rakouska, k hranici u Freistadtu a odtud přes rakousko-českou hranici. Na české celnici jsme museli 2 ½ hodiny čekat na naše víza. Zpočátku bylo na hranici jen asi šest až osm aut, než jsme ale byli odbaveni, nebylo vidět konec fronty. Když jsme směli projet přes první závoru, museli jsme znovu zastavit a byli jsme znovu kontrolováni. Teprve pak jsme mohli za sebou nechat i další dvě závory.”
“Byli jsme se s dětmi poprvé v jejich životě podívat na hranici. To, o čem do té doby slyšely pouze z vyprávění, měly nyní před očima v celé své nepochopitelnosti – “hranici”; každých pár metrů stejná cedule, závory, plot z drátěného pletiva, strážná věž s hlídkou ozbrojenou samopaly, hraniční policie, domov a nepřátelská země v jednom. Žádná smířlivá gesta, žádné přátelské slůvko, pouze hrozby. Odvrátili jsme se od neodvratitelného.”
“Ano, je sice pěkné znovu vidět starou vlast, ale z toho, jak to tam vypadá, bodá u srdce. Musím říct, že jsme jeli zase rádi zpět.”

Zdroj: "Pfarrgemeinde Kuschwarda im Böhmerwald", Tittling 1996, S. 339.





__________________________________________________





Můj otec mě příležitostně bral na setkání sudetských Němců. Připadala mi dost děsná. Ale někteří členové rodiny a také sestřenice a bratranci v mém věku se jich účastnili a činí tak částečně dodnes. Nelíbilo se mi, že se tam zpravidla nedělo nic jiného, než že se naříkalo nad prožitou nespravedlností, a to bez jakékoli reflexe, bez toho, aniž by se někdo ptal na důvody a příčiny. Také mě vyděsilo, když mi moje sestřenice líčila, jak stála před naším domem v Českých Budějovicích a plakala a dostala pěkný vztek. Samozřejmě tím nechci říct, že bych vyhánění lidí z jejich domovů považovala za správné, a je mi také líto, že nám ten dům už nepatří. Ale snažím se přijít na to, proč jsme o něj přišli. To, že z nás nakonec byli oběti a postižení, je jedna věc. Vždy jsem se ale pokoušela nazírat vyhnání v politických souvislostech.

Zdroj: Wagnerová, Alena: 1945 waren sie Kinder, Kiepenheuer & Witsch, Köln 1990.




__________________________________________________






Od 8. října jsme tedy patřili k Říši. Bylo asi jen málo těch, které by to netěšilo.
Po dnech plných pozdvižení a radostného neklidu se život ve městě pomalu vrátil do normálu. Některé věci se změnily. Byl tady pocit, že jste pány ve vlastním domě. V ulicích nebylo slyšet žádné cizojazyčné hlásky a nikomu nechyběla zelená barva neoblíbených českých uniforem. Nahradila ji polní šeď našeho Wehrmachtu, jehož vojáci byli obyvatelům Vimperka sympatičtí nejen jako vítaní osvoboditelé, nýbrž imponovala jim i jejich důrazně vojenská disciplína.
Tak jsme se nejdříve s pobavením dívali, jak vojáci vykupují vimperské obchody a jak ke spokojenosti obchodníků rychle mizí zásoby kvalitního zboží. Například textil byl v Sudetech k mání v dobré kvalitě a za příznivé ceny. Lidé ale neměli peníze, aby si toto zboží mohli koupit. Ve staré Říši se naproti tomu používali k výrobě některých druhů zboží náhražky. Další motivací proč se v Sudetech zásobit zbožím, byl výhodný kurz říšské marky vůči české koruně 1:12. Ale protože obchodní vztahy s výrobci ve zbývající části Československa prozatím trochu vázly a přepravní cesty do sudetoněmeckých průmyslových středisek byly zdlouhavé, byl různých výrobků brzy nedostatek. Wehrmacht proto pokládal za nutné zakázat vojákům odesílání balíků, aby zůstalo zajištěno zásobování civilního obyvatelstva.
Brzy došly i ne zrovna malé zásoby piva obou vimperských pivovarů. Jako náhrada dorazilo pivo z Bavorska, které ale stálo dvakrát tolik co naše vimperské pivo. Cena za půl litru vzrostla z 1,50 na 3 koruny. A protože mzdy se zatím neměnily a rostly i ceny jiného zboží, byla to tak trochu kapka hořkosti ve všeobecné radosti.
Na druhou stranu začala ihned po vstupu vojsk fungovat NSV (Nationalsozialistische Volkswohlfahrt) [národněsocialistická organizace činná v oblasti sociální péče]. Chudším lidem se rozdávalo oblečení, potraviny a přídělové kupóny na uhlí. Tato akce na zmírnění následků bídy byla nezbytná zvláště v rodinách, v kterých byl jejich živitel už několik let nezaměstnaný, a nikdo z potřebných z ní nebyl vyloučen.
S vojenskými jednotkami dorazili také vedoucí činitelé strany a jejích struktur (SS, SA, NSKK a další), kteří do nich ihned začali verbovat. Kdekdo se tehdy stal členem, protože si myslel, že je to jeho povinnost jako výraz díku za osvobození. Téměř nikdo neměl tušení o podstatě národního socialismu a už vůbec nemohl nikdo vědět, že vstupuje do organizace, která bude o pár let později označena za zločinnou.
Gestapo (státní tajná policie) se usídlilo v hotelu Zentral, ve kterém do té doby úřadovala česká státní policie. Odtud se šířila jeho neblahá činnost. Němečtí Židé, kteří zde ještě zůstali, byli deportováni. Přední sociální demokraté a komunisté byli posláni na „převýchovu“ do koncentračního tábora Dachau. Během zatýkání a výslechů docházelo opakovaně k násilnostem, o kterých se lidé dovídali jen příležitostně a náhodou.
Už 20. října byla zrušena prozatímní vojenská správa a všechny záležitosti přešly pod státní správu. Největší část Šumavy byla přičleněna k Bavorské východní marce se sídlem v Bayreuthu a ne k Sudetům, jak by si to bylo přálo obyvatelstvo, což ale z dopravně technických důvodů nemohlo být splněno. Sudety se staly samostatnou říšskou župou. Obyvatelé Vimperka se tak dostali k Bavorsku, k zemi, z které vesměs pocházeli jejich předci. Podobně to bylo i s jižním cípem Šumavy, který byl přičleněn k Hornímu Rakousku.
Vojáci, kteří byli zpočátku ubytováni pouze provizorně, byli přeloženi do kasáran za nádražím, kterým se říkalo “baráky“. Do 7. října 1938 tam byla umístěna jednotka Hraničářů pod velením podplukovníka Suchardy, který se pak v roce 1945 znovu objevil na Šumavě jako partyzánský generál. Německá vojenská posádka nemálo přispěla k hospodářskému oživení města. Vojáci byli oblíbenými návštěvníky hostinců a jako zákazníků si jich vážili i obchodníci. Stejně jako česká vojenská posádka podnítila a pozitivně ovlivnila společenský a kulturní život české menšiny před rokem 1938, byli němečtí vojáci vítanou posilou a oživením pro spolky. A nejedna mladá dívka z Vimperka našla po boku vojáka z posádky své životní štěstí.
Málo porozumění měli lidé ve Vimperku pro opatření komisaře „likvidátora“. Mnoho tradičních spolků a sdružení bylo zrušeno nebo převedeno pod říšskoněmecké spolky s podobným zaměřením. Byl tak například zrušen „konzumní spolek“ a hodnotné inventáře knihoven Německého Jungmannschaftu a Spolku Němců byly začleněny do městské knihovny. V několika případech přešlo vedení na říšské Němce, ačkoli byli po ruce i schopní místní vedoucí pracovníci. Co dříve vznikalo dobrovolným nasazením, bylo nyní z donucení: shromáždění, apely a školení udržovaly lid v napětí. Člověk se nemohl zbavit dojmu, že ti „ospalí noví Němci“ mají být v co možná nejkratší době převychováni a postaveni do latě, stejně jako předtím Rakušané. Nespokojenost se špatnými poměry se ale držela v mezích; lidé je omlouvali jako přechodné potíže a byli rádi, že jsou Němci, říšskými Němci.
Ke spokojenosti obyvatelstva značně přispěl fakt, že nezaměstnaní dostali práci. Ten, kdo by ve státě Čechů nikdy takovou šanci nedostal, byl nyní zaměstnán na dráze, poště, u lesní správy nebo jinde. Díky zřízení pracovního úřadu v roce 1939 mohla být všem dosud nezaměstnaným zprostředkována práce; museli ovšem přijmout práci tam, kde byli zrovna potřeba, tedy hlavně v průmyslových centrech ve staré Říši. Z práva na práci se s rostoucí poptávkou po pracovních silách ve zbrojním průmyslu stala povinnost pracovat. Proti své vůli tak byly donuceny pracovat i některé bezdětné dámičky.
V prvních říjnových dnech roku 1938 neopustili město všichni Češi. Některé starousedlé české rodiny zůstaly a provozovaly dále své firmy. Teprve na konci války byly jejich obchody zavřeny a jejich majitelé, pokud byli v odpovídajícím věku, museli vykonávat práci nesouvisející s jejich profesí.
Mnozí obyvatelé českých vesnic z druhé strany jazykové a protektorátní hranice hledali práci ve Vimperku i po jeho připojení k Německé říši. Obživu nalezli v německých obchodech a podnicích, například jako dělníci a zaměstnanci továrny na prádlo Seidensticker, v továrně na nábytek Kotschwara, ve vydavatelství a v tiskárně Steinbrener; pracovali ale také jako prodavači v maloobchodě. Když bylo čím dál více mužů z Vimperka povoláváno do armády, nastupovali na jejich pracovní místa Češi ze sousedních obcí Busk [Boubská], St. Mářa [Svatá Maří], Trhonin, Zdikau [Zdíkov].
Děti Čechů, kteří zůstali ve Vimperku, chodily většinou do německých škol, i do nově založené obchodní školy. Kvůli svě národnosti nebyly diskriminovány.
Na konci roku 1938 měl Vimperk navzdory odchodu velké části českého obyvatelstva opět 4950 obyvatel, z toho se 270 hlásilo k české národnosti. Jejich počet byl ve skutečnosti asi vyšší, ale někteří oportunisté si slibovali přínos od toho, když se budou označovat za Němce.
To že nacistický režim nebyl nakloněný církvi se dalo brzo poznat i ve Vimperku, jehož obyvatelstvo mělo na katolickou církev obzvláště silné vazby. Stranické orgány, a později i Hitlerjugend, stanovovaly povinné služby často záměrně v době konání mší nebo pobožností. Exerční dům a zotavovna St. Rafael zřízené firmou Steinbrener byly ve vší tajnosti bez náhrady vyvlastněny. Zařízení, vzorně vedené řádovými sestrami, sloužilo k zotavení nemocných zaměstnanců podniku a jejich rodinných příslušníků a bylo i duchovním útočištěm. Sestry musely bezodkladně opustit své působiště a s sebou si mohly odnést pouze inventář domácí kaple a svůj osobní majetek. Dům získal přístavbu a stala se z něj okresní škola NSDAP.
Ve Vimperku bylo několik duševně postižených, ubohých politováníhodných bytostí, které se podle svého radovaly ze svého svízelného života. Tehdy, když lidé nebyli ještě tak citlivý jako dnes, se jim říkalo idioti, vesničtí idioti. Patřili ke každodennímu životu, staří i mladí si je dobrácky dobírali, ale také je obdarovali almužnou, když o ni byli požádáni. Kdo by si nepamatoval na „Nemotorného prince“ nebo na „Dinei“ a na všechny ostatní? Se zavedením nových pořádků přišel i zákaz žebroty. Tyto ubohé prosté bytosti musely opustit jim důvěrně známé prostředí, nuzné přístřeší v chudobinci, a byly odsunuty do sběrného střediska v Prachaticích. Válku jich prý přežilo jen málo.
Zatímco podobné akce probíhaly téměř bez povšimnutí, byly jiné pod taktovkou stranické propagandy velkolepě vyzdvihovány. Mnoho dětí, z nichž některé byly v důsledku nuzných let podvyživené a často nemocné, bylo posláno na zotavení do Staré říše (Altreich). Podobně se matky s velkým počtem dětí dostaly do zotavoven pro matky. Mnoha dělníkům byla díky KdF (Kraft durch Freude [Síla z radosti – nacistická organizace starající se o volný čas obyvatelstva]) umožněna první dovolená v jejich životě.
Do poloviny roku 1939 se materiální situace obyvatel Vimperka značně zlepšila. Nebylo tedy divu, že si mnohé získala akce s názvem „Volkswagenspa¬ren“ [tzv. „spoření na Volkswagen“, díky kterému byla financována i samotná automobilka]. VW byl vystaven na Ringplatze. Předváděcí vozy obklopené hroznem lidí byly dobrou reklamou, a tak už někteří viděli sami sebe jako pyšné majitele automobilu. Tento původní Volkswagen měl stát 990 říšských marek, a to se zdálo být cenově dostupné. Nikdo ještě netušil, že za splátky těchto střadatelů bude sestrojen VW-Kübelwagen – terénní automobil pro vojenské účely. Mnoho rodin mělo nyní možnost získat levný rozhlasový přijímač. Tzv. „Volksempfänger“ – lidový přijímač – byl k dostání za pouhých 35 říšských marek. Chudé bezdětné rodiny ho dostávaly zapůjčený zdarma od NSDAP.
Těch několik málo mírových měsíců do 1. září 1939 patřilo bezpochyby k těm nejšťastnějším v životě obyvatel Vimperka jako státních příslušníků Velkoněmecké říše. Okupace zbytku Česka a zřízení Protektorátu Čechy a Morava vyvolaly u mnohých šok. Nikdo neschvaloval tento krok, který dobromyslní sudetští Němci nečekali, a mnozí začali pochybovat o spolehlivosti vůdcových slov. Všichni měli ještě dobře v paměti Hitlerův výrok „My nechceme vůbec žádné Čechy!“. Zvláště sudetským Němcům tak mluvil z duše. Po svých zkušenostech byli rádi, že se Čechů zbavili. A teď? Ale utěšovali jsme se nadějí, že Velkoněmecká říše je nyní ucelená a saturovaná a snili jsme o životě v míru a spokojenosti.
[…]
Několik dnů po obsazení Vimperka příslušníky 252. americké motorizované divize byl ustanoven místní národní výbor. Skládal se převážně z těch Čechů, kteří ve Vimperku zůstali. Předsedou byl zvolen pekařský mistr Franz Černík, který tak zaujal místo posledního německého starosty Franze Themy, který mu musel předat úřad. Thema byl zatčen a přechodně uvězněn v Prachaticích. Černík ale mohl vykonávat svůj úřad, teprve až když ho v něm potvrdil americký vojenský velitel.
Obyvatelé Vimperka si zvykli, že na radnici teď visely tři vlajky: česká, americká a sovětská. A zvykli si také na chování českých partyzánů. Ti chodili ve fantaskních nebo v německých leteckých uniformách, na rukávech nosili pásky s nápisem „český partyzán“ a tvářili se jako vítězové, ačkoli sotva kdo z těchto mladíků slyšel hvízdání nepřátelských kulek. S páskou na rukávu, která ho označovala jako „partyzánského generála“, se ve Vimperku objevil i podplukovník Sucharda, který do roku 1938 velel vimperské vojenské posádce a jehož manželka působila v městské hudební škole jako učitelka klavíru a zastupující ředitelka. V Prachaticích to dotáhl na předsedu okresního národního výboru.
Česká policie se usadila v hostinci „Stadt Wien“. Jejím velitelem byl řezník Bursa. Odtud se rojili četníci, pomocní policisté a partyzáni, aby systematicky prohledávali byty Němců. Mnoho vimperských mužů a žen bylo zatčeno. Vězení bylo stále přeplněné.
Všechny rozhlasové přijímače byly konfiskovány. Německé pouliční nápisy byly nahrazeny českými. A tak se někteří potichu bavili tím, jak místo hnědých diktátorů teď byli v kurzu rudí, jak ostatně dokazovala nová „Stalinova třída“. Přestože zásobování českého obyvatelstva během válečných let bylo v protektorátu lepší než kdekoli jinde na území pod vládou nacistického státu, čeští vládci naplněni nenávistí se odvděčili tím, že německému obyvatelstvu přidělili potravinové lístky, které v žádném případě nepokryly ani nejnutnější potřeby životního minima. To se týkalo jak množství, tak i druhu povolených potravin, z kterých byly vařazeny ty nejdůležitější. Protože všechny zásoby už byly dávno spotřebované a nikdo neměl ani nejmenší možnost opatřit něco navíc pro děti a nemocné, shromáždily se před radnicí zoufalé ženy s páskami na rukávech označenými velkým N jako Němec, aby demonstrovaly za zlepšení přídělů. Několik odvážných žen předneslo zástupci amerického velitelství města a zástupci národního výboru svou žádost. Byly přitom podporovány hlasitými protesty davu, který zaplňoval polovinu Kirchplatzu. Po nějaké chvíli uzavřeli partyzáni všechny přístupové ulice k Ringplatzu. Ostatní se zbraněmi v rukou ženy rozehnali a vytlačili je z náměstí do Kirchengasse a Steinbrenergasse. Není známo, zda měla akce statečných vimperských žen úspěch; byl to ale zřejmě jeden z mála případů, jestli ne jediný, kdy se tehdy Němci odvážili veřejně protestovat proti opatřením vítězů.

Zdroj: Hans Harwalik – Fritz Pimmer (Hrsg.), Winterberg im Böhmerwald, Freyung 1995, S. 538 – 550.