Sběrné středisko Prachatice
Gretl Wimbersky: Vyhnání, In: Grenzstadt Prachatitz in Böhmerwald, Heimatkreis Prachatitz 1986, S. 99 – 104.
Domů nám přišla výzva, kde se psalo, že se máme (často během dvou hodin a také, když byli lidé zrovna v kostele nebo někde jinde) přichystat k odsunu. Pod dohledem dvou policistů vyzbrojených bajonety jsme si měli sbalit asi 50 kg a nic vzácného, hodnotného. Co to bylo, určovali tito dozorci. Už v bytě mi tak pár věcí sebrali, vyhodili z kufru. Za námi zapečetili dveře. Poslední věcí, kterou udělal otec mé švagrové ve svém domě, bylo to, že za nás všechny poznamenané symbolicky zastavil kyvadlo nástěných hodin. … Moje matka chtěla ještě k nádobce se svěcenou vodou, aby mi na odchod pokropila čelo, byla ale s posměchem odstrčena – chtěla se rozloučit s naším obchodem, projít si prodejnu i dílnu, ale oni tu plačící ženu vystrčili ze dveří. Za žebřiňákem jsme šli s pláčem naším milovaným městečkem, nahoru ke kasárnám, k táboru pro Němce.
Tam se kontrolovalo a prohledávalo ještě jednou. Odehrávali se zde otřesné scény (hlavně při tělesných prohlídkách), nejvíce pásli po fotografiích, penězích, spořitelních knížkách, dokumentech, po všem, co bylo psáno německy nebo mělo nějakou hodnotu a co někteří chtěli zachránit. S rozhrabaným majetkem jsme se pak museli odebrat na slámu. Nás mladší vyzvali, abychom si ještě jednou navlékli na ruku žlutou pásku a pak jsme museli u brány do kasáren čekat na nově příchozí, vykládat jejich zavazadla a tahat se s nimi ke kontrole. Kufry, bedny, pytle, tašky, poslední majetek těch nebožáků, byly často násilím roztrženy. Občas jsem se snažila některým z krajanů odvážně pomoci a tajně jsem se jich ptala: “Potřebujete něco schovat?” S obavami mi dávali věci, které jim byli obzvláště milé, na kterých viseli, a já jsem s bušením srdce běžela k našemu nouzovému táboru a ty věci tam zahrabala, a když byla tma a klid, tak jsem je těm vděčným lidem tajně vracela. Nějakým způsobem se některým lidem přece jen podařilo zachránit před kontrolami něco, co jim bylo milé – listiny, kresby, spořitelní knížku, svatební fotografii nebo fotografii padlého syna… Jeden starý pán se s třesoucíma rukama přehrabával v kapse u šosu a vyndal tři zlaté mince, jiný vzácné kapesní hodinky, nádhernou dýmku… jedna mamička mi svěřila drahý růženec, jedna sousedka relikvii a amulet. Ale tato malá pomoc byla jen kapkou na rozpálený kámen, to nejcenější bylo zabaveno, zůstalo doma nebo nám bylo sebráno.
Mathilde Kreitmaier, rozená Thuma: Dětství a vyhnání
Na jaře 1946 jsme museli opustit náš milovaný domov, který si kdysi naši předkové s velkou námahou a odříkáním vyvzdorovali z divočiny. Během několika málo hodin jsme za sebou museli nechat náš dům a vše, co jsme měli. Do sběrného tábora v Prachaticích jsme si mohli vzít s sebou jen to nejnutnější. Každému bylo povoleno vzít si zavazadla o celkové hmotnosti 50 kg, zvláště pak peřinu, teplé oblečení, boty, plechové nádobí a nějaké potraviny. Šperky a cenné předměty – pokud nám nebyly sebrány už během drancování bezprostředně po skončení války - zabavovali Češi v táboře v Prachaticích. Mezi 7. a 13. červnem 1946 byli do tohoto tábora přivezeni téměř všichni Němci z obce Wolletschlag [Volovice]. Práce schopní mladiství a dospělí byli přes den nasazeni v Prachaticích na úklidové práce. 17. června 1946 pak definitivně udeřila hodina odchodu. Němci zavření v táboře byli v rámci jednoho hromadného transportu odsunuti ze své vlasti po železnici v asi 40 dobytčácích. V každém vagónu bylo se svými zavazadly zavřeno 30 osob, dospělí i děti, zdraví stějně jako staří a nemocní. Jen malým zamřížovaným okénkem a škvírou ve dvěřích pronikalo do této tmavé klece trochu světla. Zvláště pro rodiny s malými dětmi a starými lidmi představovala tato cesta hotová muka. Naše tehdy 80letá babička cestou onemocněla, ale i tuto etapu vyhnání snášela bez nářků.
Ve městě Furth im Wald si nás převzali Američané a německé úřady. Poprvé jsme zde dostali čerstvé potraviny. Další trochu delší zastávka byla v rozbombardovaném Schwandorfu. Už cestou jsme na chvíli zastavovali na menších nádražích. Přes Norimberk jsme se nakonec dostali do Augsburgu, kde jsme vlak opustili. Úřady byly zahlceny příjmem 1200 uprchlíků, kteří přijeli na západ tímto transportem z Prachatic. Po třídenní cestě jsme tak konečně našli více než nouzové ubytování v rozbombardované pletárně. A protože byl zrovna svátek Božího těla, konala se i v táboře mše. Následujícího dne byl transport rozdělen. Rodiny řemeslníků byly poslány do města Füssen v regionu Allgäu; sedláci a domkaři se svými rodinami se dostali do tábora v Neuburgu an der Donau. Tábor zde byl zřízen z ubytoven pro studenty. Zde jsme byli ubytováni následujících osm dnů. Dlouhým trmácením během transportu a z nedostatku stravy jsme byli všichni zcela vyčerpáni.
Opět o týden později jsme byli s asi 30 dalšími na otevřeném nákladnín voze převezeni do Untermaxfeldu v Donaumoos. To už se psalo 1. července. V této rovinaté, a pro nás proto tak nezvyklé krajině s černou bahnitou půdou, se nám po šumavských horách opravdu stýskalo. Netušili jsme, že Untermaxfeld se nám na několik let stane novým domovem, neboť jsme se stále upínali k naději, že se budeme smět brzy vrátit zpátky do naší vlasti. Byli jsme ubytováni v sále vesnického hostince. Na podlaze bylo dostatek slámy, a tak jsme se poprvé po mnoha dnech dočkali hlubokého a osvěžujícího spánku. Hostinská byla dobrosrdečná a přátelská žena, což tehdy nebylo žádnou samozřejmostí.
Dala nám k dispozici svůj velký kotel na prádlo, ve kterém jsme si mohli vařit bramborovou polévku. Brambory dostali někteří z nás od sedláků. Sehnali jsme i několik litrů mléka pro děti. Protože zrovna probíhala sklizeň sena, pomáhali jsme hostinským s jeho obracením velice nepraktickými, těžkými hráběmi, na které jsme z domova nebyli zvyklí. Tak jsme si v Bavorsku poprvé vydělávali na chleba. Větší odměnu jsem nečekali, a také ani nedostali. Pracovní síla v zemědělství tehdy nic nestála.
Opět o pár dnů později jsme byli přiděleni k jednotlivým sedlákům v Untermaxfeldu a okolí. Maminka, babička a bratr dostali v Untermaxfeldu malý podkrovní byt, kde pak moje maminka musela pro sedláky příst vlnu. Jako plat dostávala nějaké potraviny. Já sama jsem se dostala k sedlákovi do Stengelheimu, kde jsem si o pár let později vzala za muže jednoho zemědělce. Moje sestra se dostala k nějaké selce do Obermaxfeldu, jejíž manžel byl pohřešován v Rusku. Se svými sedmi malými dětmi to tehdy měla obzvláště těžké. Moje maminka, bratr a sestra později v roce 1959 v Schrobenhausenu v „nové vlasti“ nakonec skutečně nalezli nový domov. V jedné vesnici, ve které dnes žije mnoho obyvatel Šumavy, si postavili pěkný vlastní domek. Naše bývalé sousedy zavedl osud do různých koutů Bavorska. Engelbertovi se tak například dostali do Meitingenu, kde žijí dodnes. Jiní se usadili v Allgäu, někdo zase v Horní Falci, jako třeba Frounzn. Bolest prvních let nad ztrátou domova ustoupila; na svoji milovanou Šumavu ale stále vzpomínám se steskem.
Zdroj: Mathilde Kreitmaier geb. Thuma, Kindheit und Vertreibung, In: Kieweg, Herbert, Weasch’n, Wusch’n und Gulatsch’n. Die Pfarrei Sablat in Geschichte und Geschichten, 1994.
Ida Sitter: "Výlet" z tábora v Prachaticích, In: Die Schneedörfer und Orte der Umgebung in Böhmerwald, Augsburg 1988, S. 314.
Do tábora nás přivezli v roce 1946 v úterý na svatodušní svátky. Při prohlídce našli u mého tatínka tabák, který si sám vypěstoval. Samozřejmě mu ho sebrali. To se mého otce velice dotklo. S transportem jsme nakonec nemohli odjet, protože dítě mé sestry Marie mezitím těžce onemocnělo. Musela jsem vypomáhat v táborové kuchyni. Jeden strýček z Wosseka nám do tábora nosil něco k snědku, mussel to ale nechávat na bráně. Alespoň trochu tak o nás bylo postaráno, jenom můj tatínek si denně stěžoval, že mu chybí jeho milovaný tabák. Protože už jsem se nemohla dívat, jak se trápí, napadlo mě, že bych se mohla ještě jednou podívat domů. Vojákům, kteří hlídali vchod do tábora, jsem řekla, jestli bych nemohla za svým strýčkem do Wosseka, abych mu pomohla se svozem sena. Zeptali se mě jen, co jim za to přinesu, když mě pustí. Protože jsem tuhle otázku vůbec nečekala, napadl mě v tom rozčilení pouze “med”. Dali mi svolení, ale jen s touto podmínkou: “Zítra v sedm hodin můžeš jít, ale v 17:30 musíš být zpátky, jinak už se dovnitř nedostaneš.” Na druhý den přesně v sedm hodin jsem opustila tábor a šla pěšky z Prachatic do Horní Sněžné [Oberschneedorf]. Aby mě nikdo nechytil, musela jsem jít přes polní cesty a zkratky, v deset hodin jsem došla k “Eduardům”. Věděla jsem, že jsou ještě doma, a celou cestu jsem myslela jen na to, jestli boudou mít med. Díky bohu mě nezklamali. Šla jsem pak dál k našemu domu a ze všeho nejdříve jsem hledala látku, kterou jsme schovali ještě před odjezdem. Látku jsem si pak omotala kolem těla a mezi ni jsem vždy vkládala listy tabáku, který jsme sami vypěstovali. Nakonec jsem přesto přetáhla moje šaty a tabák byl v bezpečí. Naštěstí mě přitom nikdo nepozoroval. Vzala jsem pak s sebou ještě velkou konev a šla dál do Pěkné [Schönau]. Tam ještě byla moje sestra Lorie. Ta se take pěkně divila, když jsem k ní dorazila uplně vyčerpaná a hned jsem si do baťohu balila dva bochníky chleba a několik lahví s mlékem pro nemocnou neteř. Sousedka mi také dala bochník chleba a tak jsem se s těžkým nákladem vracela k Eduardům. Ti mezitím stloukli máslo. Máslo jsme dali do velké konvice a nalili přes něj podmáslí, aby nebylo vidět. Teď jsem teda musela táhnout i konvici. Začínala jsem se bát, že nedorazím do tábora včas. Ještě mě kousek vyprovodili a pak už jsem šla opět sama. Když jsem dorazila do Sviňovic [Schweinetschlag], byla jsem na pokraji svých sil. Ale strach mě hnal stále dál, bála jsem se, že přijdu pozdě. Nohy už jsem měla od bot celé rozedřené, a tak jsem šla poslední kus cesty bosa. Chodidla jsem měla brzy samou ránu, a tak jsem s brekem šla stále dál. Přesně v 17:30 jsem pak dorazila do tábora a vojáci si se smíchem ukazovali na moje nohy. Jediné, na co se mě jěště zeptali bylo, jestli jsem jim přinesla slíbený med. Bez dlouhého otálení mi jednoduše sebrali ruksak, vyndali si z něj med a ostatní věci mi milostivě nechali. Na druhý den jsem ani nemohla zastat moji službu v táborové kuchyni, protože jsem se bolestí nemohla ani hnout.
Justine Haselsteiner
Justine Haselsteiner, narozená 1879, zemřela 1971, popsala v roce 1946 své zážitky z vyhnání z Volar do města Höchst u Frankfurtu nad Mohanem:
Byli jsme seřazeni do dvojic – celkem asi 600 lidí a pod dohledem deseti českých četníků a za přihlížení mnoha obyvatel Volar nás vedli k vagónům. Tam jsme zjistili, že nám chybí batoh s našetřeným cukrem, moukou, ovesnými vločkami a dvěma chleby. Moje dcery Poldi a Hilde proto ještě běžely zpátky k autu, ale všechno už bylo uloženo v domě a uzamčeno. Strážný jim řekl: „Na mou českou čest, zítra se všechno dostane do tábora.“
650 lidí oloupených o domov - z prachatického nádraží na ubikace jsme museli pochodovat ve dvojicích kolem policistů a mnoha zvědavců seřazených podél ulice. Bylo 8. března 1946.
Dvě ženy nás prohledali, jestli nemáme peníze nebo šperky. Češi prohledali i muže. Jeden vysoce postavený úředník sebral mému muži z kapsy u kabátu 600 korun, 700 říšských marek a 5 spořitelních knížek a všechno to položil na stůl. Nezůstal nám tak ani halíř.
Justine Haselsteiner popisuje situaci ve sběrném táboře v Pachaticích:
Během těch jedenácti dnů v táboře jsme dostávali večer a ráno kávu a chleba. Každý den odpoledne bramborovou polévku s chlebem. Někteří měli to štěstí, že jim příbuzní nosili pečivo, které jim prostrkovali přes ostnatý drát. To bylo ale možné pouze tehdy, když je hlídač s bičíkem na psy neviděl a nepronásledoval.
Zdroj: Sudetendeutsches Archiv München.
Helga Großmann-Smola: Cesta do neznáma
Helga Großmann-Smola sepsala tuto zprávu pro přednáškový večer 10. setkání vimperských krajanů ve Freyungu. Tato zpráva byla rozšířena o několik zážitků neznámé autorky, která zveřejnila své vzpomínky na první transport vyhnanců z Vimperka v „Böhmerwälder Heimatbriefe“ v sešitě 5/1966.
Na přelomu ledna a února 1946 se ve městě množily zprávy o plánovaném vyhnání z vlasti. Mnoho lidí stále ještě nechtělo věřit, že by něco takového mohlo být možné, a jiní si nedovedli představit, jak by se takový odsun dal prakticky provést. Ale 10. března bylo vše připraveno. Byly sestaveny jmenné seznamy pro první transport a v šest hodin ráno – byla to neděle - bubnovali příslušníci české milice na vrata a dveře a poštovní doručovatelé předávali prvním postiženým výzvy k odsunu. Ve 14 hodin jsme měli být připraveni k vysídlení. Bylo nám tak dopřáno osm hodin na to, abychom si připravili zavazadla o hmotnosti 50 kg na osobu včetně ložního prádla, které jsme narychlo zašívaly do dek nebo bezcenných koberců. V domech a bytech probíhalo vše velice hekticky. Všichni chtěli být hotovi včas a volba, co si sebou měli nebo směli vzít, byla těžká. Se slzami jsme se loučili s těmi, kteří zůstávali; kdy a kde se asi znovu shledáme?
Kolem patnácté hodiny odvezly zavazadla volské potahy a nákladní automobily a průvod ubohých lidí se vydal na cestu do prvního společného tábora na přenocování, který byl umístěn ve dvou hostinských sálech. Noc jsme strávili na slámě, většina ale klimbala vsedě na svých zavazadlech. Kolik jen hodin jsme my mladí, zvláště pak ale naši rodiče a prarodiče, kdysi strávili tady ve Wiesnerově sále, který byl nyní vybrán pro náš poslední nocleh v rodném městě! Druhý den dopoledne se tento žalostný zástup lidí, bylo nás na 600, vydal za doprovodu četníků na nádraží. Tam nás nacpali do dobytčáků. Do jednoho vagónu se muselo vtěsnat asi 40 osob se všemi svými zavazadly; do většiny z vagónů se navíc musely vejít ještě dva nebo tři dětské kočárky s miminy. Ke zmírnění zimy, byl totiž teprve začátek března, byla ve vagonech malá kamínka na uhlí, na kterých se dalo také ohřívat mléko nebo voda.
[…]
Pozdě večer dorazil náš vlak do Prachatic, kde nás na noc strčili nejprve na slámu do tělocvičny. Druhého dne jsme se dostali do sběrného tábora v kasárnách. 12. března jsme museli k registraci. Jak tam zacházeli už jenom s našimi průkazy! Mnoho fotografií našich milovaných zesnulých a padlých, které jsme opatrovali mezi našimi dokumenty, hodili Češi na zem a rozdupali. Nikdo se nedovážil něco zvednout, protože jsme byli ze všech stran pod dohledem. Co se dělo při následující prohlídce zavazadel, nelze ani popsat. Z toho mála, co jsme si s sebou směli vzít, nám sebrali ještě mnoho věcí, s kterými jsme se loučili jen s těžkým srdcem. Češi se doslova rvali o některé kusy prádla nebo oblečení. A pak následovala nejsmutnější kapitola, odevzdávání spořitelních knížek. Kolik starých lidí muselo se slzami v očích a s třesoucíma se rukama tímto způsobem přijít o své tak těžce nastřádané peníze na horší časy! Češi se při těchto svých hrdinských činech posměšně šklebili. Také tělesná prohlídka, během které se hledali schované šperky a hotovost, byla prováděna důkladně a bez ohledu na lidskou důstojnost. Zas tu byla ta česká zlodějina....
Některým obyvatelům tábora nosili příbuzní k velké zamřížované bráně něco k jídlu. Když jsme k nim pak běželi, abychom se dověděli nějaké novinky z Vimperka, hlídky na nás řvali: „Potvory, zpět, střelíme na vás!“ a ohrožovali nás svými zbraněmi. Když někdo z Volar přinesl svým příbuzným máslové veky jako proviant na cestu, zmizely tyto veky v kanceláři tábora, kde byly vyskládány jako nějaká kořist. Několik lidí se odvážilo si na tuto loupež stěžovat, načež bylo pár ukradených věcí vráceno a při dalších transportech ke krádežím už nedocházelo. Strava se v táboře skládla z černé kávy (vařené z náhražky) a vodových polévek.
19. března, na sv. Josefa., krásného jarního dne, nás pod dohledem četníků odvedli na nádraží. Ve zcela přeplněných dobytčácích jsme se znovu vydali na cestu do neznáma. Ve městě Furth im Wald, konečně na německé půdě, jsme dostali do ruky lístky, na které jsme měli napsat – znělo to jako výsměch – kam bychom si „přáli jít“. Na výběr jsme měli Hanau, Höchst a Rüdesheim. Kdo z nás z Vimperka kdy předtím slyšel něco o Hanau? Ještě tak možná něco o Höchstu kvůli jeho průmyslu, určitě o Rüdesheimu na Rýnu, ale o Hanau? Už v Prachaticích jsme byli odvšiveni. Byla to procedura, která nás spíše pobavila než urážela a kterou měli za potřebí spíše ti, co ji nařídili. Také ve Furthu jsme byli znovu „odvšiveni“…
Další cesta z Furthu byla strastiplná a nedůstojná. Občas byl vlak zastaven a určité osoby z něj museli vylézt a ukázat se. Lidé byli obviňováni a vyzrazováni, zřejmě se hledali váleční zločinci. Ti, kterých se to týkalo, měli strach, že budou z blíže neurčených důvodů zadrženi a že nebudou smět pokračovat v cestě se svými příbuznými. Někdy vlak zastavil a všichni museli vystoupit, abychom podél železničních kolejí mohli vykonat dlouho zadržovanou potřebu. Každý se obával, že včas znovu nenajde ten správný, ten „svůj“ vagón. Stávalo se také, že muži během jízdy pootevřeli posuvné dveře vagónu, aby tak umožnili nějaké staré ženě, kterou drželi na rukou, vykonat potřebu.
Po nekonečné jízdě byly v Hanau odpojeny některé vagóny, mezi nimi i ten náš. Ostatní pokračovaly směrem na Höchst a Rüdesheim. My „z Hanau“ jsme měli před sebou už jen krátkou cestu směrem na Fuldu a v Nieder-Rodenbachu jsme konečně mohli opustit vagóny, zatímco ostatní pokračovali ještě do Langenselboldu. Na železničním přejezdu čekaly volské povozy vedené sedláky z okolí, na které jsme naložili naše zavazadla. Část obyvatel Vimperka se dostala do Rückingenu, zbytek nahoru na kopec do Ober-Rodenbachu. Cílem byla malá vesnička o třístech duší, která se pro mnohé z nás měla definitivně stát novým domovem.
Asi šest týdnů jsme spali na slámě v sále hostince Antona Petera. K dispozici jsme měli pouze jedno „sanitární“ zařízení na dvoře a jen jedinou pumpu. Podmínky pro vaření tak byly velice obtížné. Nakonec byli všichni přiděleni na selské usedlosti a do nouzových bytů. Některým rodinám se podařilo usadit se v jiných oblastech Německa; většině bylo nejmilejší Bavorsko. Časem se také sloučily oddělené rodiny a s dalšími transporty se z vlasti do Hesenska dostali znovu i přátelé a známí. V Hesensku jsme měli značné potíže dorozumět se s místními obyvateli a oni s námi, protože hornohesenský dialekt a naše vimperské nářečí nemají žádné společné znaky. Podobně na tom prý byli obyvatelé Vimperka ve Švábsku. Velice těžké to bylo hlavně pro děti, které na Velikonoce 1946 nastoupily v Ober-Rodenbachu do školy.
Život se postupně vracel do normálu. My vyhnaní z domova jsme vzdorovali bezvýchodné situaci, pomáhali jsme znovu vybudovat rozbořené Německo a vytvářeli si novou existenci. Téměř všichni z nás mohou být pyšní na to, co si získali svou pílí, umem a spolehlivostí. Válka přinesla světu obrovské utrpení. Nám navíc sebrala náš milovaný domov, na který nikdy nezapomeneme. Přes to všechno to s námi osud možná myslel dobře. Jestlipak bychom byli šťastní tam u nás doma za tamní politické a hospodářské situace a jako bezprávní otroci, kterým není dopřána ani výchova mládeže v jejich mateřském jazyce? Na tuto otázku si musí každý odpovědět sám…
Zdroj: Helga Großmann-Smola: Fahrt ins Ungewisse, in: Hans Harwalik – Fritz Pimmer (Hrsg.), Winterberg in Böhmerwald, Freyung 1995, S. 568 – 573.
Share this page
