Faktické informace

Česko-bavorská hranice o celkové délce 356 km představuje díky lesnatému pohoří jednu z nejstarších relativně stabilních hranic v Evropě. Přitom se až do konce 18. století nejednalo o pevně vytyčenou dělící čáru, ale spíše o nepřesně stanovené hraniční pomezí. Osídlování a vytváření panství v pohoří Šumavy a Bavorského lesa probíhalo z obou stran hranice. 

Kontakty mezi germánskými a slovanskými kmeny ve střední Evropě dobře dokládá původ německého slova "Grenze", jehož kořeny nalezneme ve staropolském „granica, grańca“. Různé středohornoněmecké varianty („graniza“, „graenizen“ und „greniz“) se objevovaly především v latinských listinách už ve 12. století, na přelomu 17. a 18. století se pak slovo "Grenze" rozšířilo na celou jazykovou oblast. Zřejmou podobnost nalezneme i s českým výrazem "hranice".

Osídlování pohraničního pohoří

Osídlování Šumavy a Bavorského lesa bylo součástí všeobecné kolonizace v Evropě v období vrcholného středověku. Od 11. století byly během tohoto procesu kolonizovány neobydlené nebo jen řídce osídlené oblasti, do kterých přicházeli především zemědělci, řemeslníci a obchodníci z německých jazykových oblastí. Osídlování probíhalo většinou pokojně z iniciativy místních vládců a vlastníků půdy. Vedle německojazyčných osídlenců se na něm podíleli i jiní cizinci a také místní slovanské obyvatelstvo. 

Na Šumavě a v Bavorském lese začal proces kolonizace teprve v polovině 13. století. V první fázi od roku 1250 byly osídlovány okrajové oblasti do výšky 600 m.n.m., teprve od počátku 17. století pronikali kolonizátoři i do centrálních oblastí s nadmořskou výškou větší než 800 m.n.m.

První osady a místa, kde se vybíralo clo, vznikaly při obchodních cestách. Stezky přes lesnaté pohoří vedly už v pravěku, v období středověku se některé proměnily v hlavní obchodní trasy. Nejznámější z nich je Zlatá stezka vedoucí z Pasova do Čech. (Více informací o Zlaté stezce naleznete ve stejnojmenné rubrice na našich stránkách).

Mýcení lesů, zakládání polí a zavádění nových zemědělských postupů iniciovaly především kláštery nebo vlastníci půdy z řad šlechty. Konkrétně se jednalo především o bavorské kláštery Niederaltaich a Windberg, jihočeské cisterciácké kláštery Vyšší Brod a Zlatá Koruna, na jihu bavorského lesa pasovské biskupství, bavorská hrabata z Bogenu a jihočeský šlechtický rod Vítkovců. Osídlování tak probíhalo z obou stran hranice směrem do centrálních oblastí pohraničního pohoří. Výše položená místa byla osídlena až v průběhu 18. a 19. století v důsledku zvýšené poptávky po dřevě. Na Šumavu a do Bavorského lesa přicházeli především osídlenci ze sousedních oblastí, jako např. z Frank, z Dolního Bavorska nebo z Horní Falce, které zde na příkaz vlastníka půdy naverboval tzv. lokátor. 

Smlouvy a vytyčování hranice

S postupujícím osídlováním docházelo mezi šlechtici a kláštery ke sporům o průběh hranice v místech, kde se jejich území překrývala. Čím hustěji byla lesnatá oblast osídlena, tím potřebnější byla pravidla o příslušnosti k určitému panství. Hranice se přitom stanovovala pomocí přírodních útvarů, např. podle horských hřebenů, vodních toků nebo pramenů atd. I proto dnes 105 km z celkových 356 km česko-bavorské hranice tvoří "mokrá hranice". K vyznačení hranice sloužily často skály, stromy nebo příkopy, které byly ale mnohdy rovněž sporné.

Přesný průběh hranice byl určován a smluvně ukotvován teprve postupně na základě měření a vyznačování. V průběhu 18. století proběhlo mezi Rakouskem a Bavorskem několik územních sporů ohledně česko-bavorské hranice. K jejich vyřešení a ke stanovení průběhu hranice došlo prostřednictvím smlouvy uzavřené mezi rakouskou císařovnou Marií Terezií a bavorským kurfiřtem Maxmiliánem II. Josefem 3. března 1764. Jižní část Bavorského lesa patřila do roku 1803 k území pasovského biskupství (Hochstift Passau), takže při stanovení průběhu hranice zde sehrála důležitou roli smlouva z roku 1766 uzavřená mezi řišským knížetem a pasovským biskupem Leopoldem Ernstem a českým knížetem Josefem ze Schwarzenbergu. Po sekularizaci a začlenění pasovského biskupství a jeho světského území pod bavorské vévodství v roce 1803 (od roku 1805 království) byla v roce 1862 uzavřena nová smlouva o průběhu hranice mezi bavorským a českým královstvím. Zmíněné smlouvy se později měnily pouze nepatrně, a proto z velké části odrážejí dnešní průběh hranice.

Na základě smluv z 18. století také docházelo k systematickému plošnému usazování hraničních kamenů. Tyto vyznačovací práce trvaly několik let, a proto jsou kameny označeny různými letopočty ze 60. a 70. let 18. století. Další vlna usazování hraničních kamenů proběhla v souvislosti s jednáním o smlouvě z roku 1862. Proto podél hranice nalezneme i kameny s letopočty z 19. století.

Jazyková hranice

Politická hranice z 18. století se ovšem zpočátku vztahovala především na území států. Ve Svaté říši římské, jejíž součástí byly až do roku 1806 také Bavorsko a Čechy (jako součást Rakouska-Uherska), se hranice jednotlivých území a právních řádů často překrývaly. Každodenní život drobných zemědělců ovlivňoval spíše majitel konkrétního panství než vládce země. Hranice šlechtických a klášterních území se přitom často neshodovala se zemskou hranicí.

Politická hranice na Šumavě a v Bavorském lese mezi územím pasovského biskupství a habsburskou říší navíc neodpovídala jazykové hranici mezi českou a německou sídelní oblastí, která důsledku kolonizace v době pozdního středověku probíhala více na východ od politické hranice. Jazyková hranice nerozdělovala obě skupiny obyvatelstva nijak striktně. Německy a česky hovořící obyvatele Šumavy spojovala příslušnost k českému království. Zemský patriotismus byl pro řadu lidí stejně důležitý jako příslušnost k české nebo německé jazykové skupině.

Teprve s nástupem národních hnutí v 19. století se oba jazyky staly rozdělujícím elementem. Národní identita začala konkurovat zemskému patriotismu, který přesahoval jazykovou hranici. K tomu se přidal ještě zánik Svaté říše římské v roce 1806, který byl i počátkem politického odloučení Čech a Bavorska. To ještě více zesílilo, když se Bavorsko v roce 1834 stalo členem Německého celního spolku a když byla v roce 1871 založena Německá říše.

Každodenní cesty přes hranici

Politická hranice zůstala ale na úrovni sociálních kontaktů ještě několik desetiletí propustnou hranicí. Stejně jako německy i česky mluvící Šumavany spojoval český zemský patriotismus, tak obyvatelstvo na obou stranách česko-bavorské hranice spojovaly společná řeč, kultura, hospodářské kontakty, podobná krajina a způsob osídlení. Přeshraniční rodinné vazby byly samozřejmostí a obchodní styk více než čilý. Mnoho lidí překračovalo hranici pravidelně za prací nebo za nákupy.

Součástí tohoto běžného provozu bylo i pašeráctví, které podněcovaly nerovné daňové podmínky a rozdílný hospodářský vývoj. Pašování se označovalo i nářečními výrazy „Paschen“ a „Schwirzen“. Pašoval se hlavně dobytek z Čech do Bavorska. Jeho dovoz zakázala bavorská vláda už v 18. století. Mezi jednotlivými hraničními přechody hlídali hranici příslušníci finanční stráže. Pašování ukončil až vznik železné opony. S pašeráky se ale můžeme setkat i nadále (nejen) v legendách a příbězích, kde vystupují většinou jako sympatické postavičky, které mazaně oklamou celníky. Význam tohoto přeshraničního provozu ozřejmuje i přísloví "Die Grenze nährt" - "Hranice je zdrojem obživy."

Uzavírání hranice ve 20. století

Ve 20. století se hranice a české pohraničí staly opět předmětem konfliktů, které pramenily z otázek po národní identitě obyvatelstva a jeho politické loajalitě. (O tom, jak si hranici ve 20. století nárokovali Češi i Němci jako vlastní "národní statek", si můžete přečíst ve stati Dr. Christiane Brenner.)

Po skončení I. světové války a založení Československa v roce 1918 byla zachována stará hranice z roku 1914, z bavorské strany byla ale hranice silněji opevněna. Bylo zřízeno 11 silničních a 5 železničních hraničních přechodů. Pro překročení zelené hranice sloužily hraniční propustky a průkazy. Přestože byla hranice v mezivalečné době více opevněna a střežena, byla stále ještě velice propustná. Rodinné a obchodní styky nadále přetrvávaly. Propustnost hranice navíc vědomě udržovala i bavorská strana podporou německojazyčného obyvatelstva Šumavy, která šla ruku v ruce s nacionalistickými nároky na tuto oblast a zdůrazňováním jejího německého charakteru. Politické požadavky vyvrcholily podepsáním Mnichovské dohody v roce 1938: Jako oblast osídlená německým obyvatelstvem byla Šumava připojena k německé říši. Okresy Kašperské Hory, Železná Ruda a Prachatice patřily až do roku 1945 k Dolnímu Bavorsku resp. k Horní Falci.

Na Postupimské konferenci v roce 1945 byla obnovena hranice z roku 1937. S nuceným vysídlením německojazyčného obyvatelstva na konci II. světové války skončily i osobní přeshraniční kontakty. Od té doby se politická hranice kryje s hranicí jazykovou. V době studené války byla hranice opevněna a stala se téměř neproniknutelnou. V roce 1951 se v Československu začaly budovat pohraniční zátarasy, přičemž se muselo z dvoukilometrového zakázaného pásma vystěhovat veškeré obyvatelstvo a obce, které se v tomto pásmu nacházely, byly srovnány se zemí. Na zakázané pásmo pak navazovalo dva až šest kilometrů široké hraniční pásmo, kam se mohlo vstupovat jen se zvláštním povolením. Celkem se v těchto dvou pásmech nacházely zhruba dvě třetiny Šumavy. (Více informací o tom, jak to na hranici vypadalo v době železné opony, naleznete na našich stránkách v rubrice "Železná opona"). Teprve ve smlouvě mezi Československem a Německou spolkovou republikou z roku 1973 byla Mnichovská dohoda prohlášena za neplatnou a hranice za nedotknutelnou.

Otevření hranice

V důsledku revolučních událostí ve střední a východní Evropě v roce 1989 došlo 3. listopadu 1989 k otevření československé hranice pro občany NDR. Do konce roku překročilo československo-bavorskou hranice zhruba 63 000 východoněmeckých uprchlíků. 23. prosince 1989 přestřihli ministři zahraničí Hans-Dietrich Genscher a Jiří Dienstbier zátarasy u hraničního přechodu Waidhaus-Rozvadov. Do konce května roku 1990 byla většina hraničních zátarasů odstraněna. Od 1. července 1990 byl umožněn bezvízový styk mezi Československem a Bavorskem a došlo k otevření několika hraničních přechodů pro pěší. 3. listopadu 1994 byla podepsána "Smlouva mezi Německou spolkovou republikou a Českou republikou o společné státní hranici". Od 21. prosince 2007, kdy Česká republika přistoupila k Schengenské dohodě, odpadly i hraniční kontroly.