Sběrná střediska

Gretl Wimbersky

In: Grenzstadt Prachatitz in Böhmerwald, Heimatkreis Prachatitz 1986, S. 99 – 104.

Domů nám přišla výzva, kde se psalo, že se máme (často během dvou hodin a také, když byli lidé zrovna v kostele nebo někde jinde) přichystat k odsunu. Pod dohledem dvou policistů vyzbrojených bajonety jsme si měli sbalit asi 50 kg a nic vzácného, hodnotného. Co to bylo, určovali tito dozorci. Už v bytě mi tak pár věcí sebrali, vyhodili z kufru. Za námi zapečetili dveře. Poslední věcí, kterou udělal otec mé švagrové ve svém domě, bylo to, že za nás všechny poznamenané symbolicky zastavil kyvadlo nástěných hodin. … Moje matka chtěla ještě k nádobce se svěcenou vodou, aby mi na odchod pokropila čelo, byla ale s posměchem odstrčena – chtěla se rozloučit s naším obchodem, projít si prodejnu i dílnu, ale oni tu plačící ženu vystrčili ze dveří. Za žebřiňákem jsme šli s pláčem naším milovaným městečkem, nahoru ke kasárnám, k táboru pro Němce.
Tam se kontrolovalo a prohledávalo ještě jednou. Odehrávali se zde otřesné scény (hlavně při tělesných prohlídkách), nejvíce pásli po fotografiích, penězích, spořitelních knížkách, dokumentech, po všem, co bylo psáno německy nebo mělo nějakou hodnotu a co někteří chtěli zachránit. S rozhrabaným majetkem jsme se pak museli odebrat na slámu. Nás mladší vyzvali, abychom si ještě jednou navlékli na ruku žlutou pásku a pak jsme museli u brány do kasáren čekat na nově příchozí, vykládat jejich zavazadla a tahat se s nimi ke kontrole. Kufry, bedny, pytle, tašky, poslední majetek těch nebožáků, byly často násilím roztrženy. Občas jsem se snažila některým z krajanů odvážně pomoci a tajně jsem se jich ptala: “Potřebujete něco schovat?” S obavami mi dávali věci, které jim byli obzvláště milé, na kterých viseli, a já jsem s bušením srdce běžela k našemu nouzovému táboru a ty věci tam zahrabala, a když byla tma a klid, tak jsem je těm vděčným lidem tajně vracela. Nějakým způsobem se některým lidem přece jen podařilo zachránit před kontrolami něco, co jim bylo milé – listiny, kresby, spořitelní knížku, svatební fotografii nebo fotografii padlého syna… Jeden starý pán se s třesoucíma rukama přehrabával v kapse u šosu a vyndal tři zlaté mince, jiný vzácné kapesní hodinky, nádhernou dýmku… jedna mamička mi svěřila drahý růženec, jedna sousedka relikvii a amulet. Ale tato malá pomoc byla jen kapkou na rozpálený kámen, to nejcenější bylo zabaveno, zůstalo doma nebo nám bylo sebráno.

Mathilde Kreitmaier, rozená Thuma
In: Kieweg, Herbert, Weasch’n, Wusch’n und Gulatsch’n. Die Pfarrei Sablat in Geschichte und Geschichten, 1994.

Na jaře 1946 jsme museli opustit náš milovaný domov, který si kdysi naši předkové s velkou námahou a odříkáním vyvzdorovali z divočiny. Během několika málo hodin jsme za sebou museli nechat náš dům a vše, co jsme měli. Do sběrného tábora v Prachaticích jsme si mohli vzít s sebou jen to nejnutnější. Každému bylo povoleno vzít si zavazadla o celkové hmotnosti 50 kg, zvláště pak peřinu, teplé oblečení, boty, plechové nádobí a nějaké potraviny. Šperky a cenné předměty – pokud nám nebyly sebrány už během drancování bezprostředně po skončení války - zabavovali Češi v táboře v Prachaticích. Mezi 7. a 13. červnem 1946 byli do tohoto tábora přivezeni téměř všichni Němci z obce Wolletschlag (Volovice). Práce schopní mladiství a dospělí byli přes den nasazeni v Prachaticích na úklidové práce. 17. června 1946 pak definitivně udeřila hodina odchodu. Němci zavření v táboře byli v rámci jednoho hromadného transportu odsunuti ze své vlasti po železnici v asi 40 dobytčácích.

Ida Sitter: "Výlet" z tábora v Prachaticích
In: Die Schneedörfer und Orte der Umgebung in Böhmerwald, Augsburg 1988, S. 314.

Do tábora nás přivezli v roce 1946 v úterý na svatodušní svátky. Při prohlídce našli u mého tatínka tabák, který si sám vypěstoval. Samozřejmě mu ho sebrali. To se mého otce velice dotklo. S transportem jsme nakonec nemohli odjet, protože dítě mé sestry Marie mezitím těžce onemocnělo. Musela jsem vypomáhat v táborové kuchyni. Jeden strýček z Wosseka nám do tábora nosil něco k snědku, mussel to ale nechávat na bráně. Alespoň trochu tak o nás bylo postaráno, jenom můj tatínek si denně stěžoval, že mu chybí jeho milovaný tabák. Protože už jsem se nemohla dívat, jak se trápí, napadlo mě, že bych se mohla ještě jednou podívat domů. Vojákům, kteří hlídali vchod do tábora, jsem řekla, jestli bych nemohla za svým strýčkem do Wosseka, abych mu pomohla se svozem sena. Zeptali se mě jen, co jim za to přinesu, když mě pustí. Protože jsem tuhle otázku vůbec nečekala, napadl mě v tom rozčilení pouze “med”. Dali mi svolení, ale jen s touto podmínkou: “Zítra v sedm hodin můžeš jít, ale v 17:30 musíš být zpátky, jinak už se dovnitř nedostaneš.” Na druhý den přesně v sedm hodin jsem opustila tábor a šla pěšky z Prachatic do Horní Sněžné (Oberschneedorf). Aby mě nikdo nechytil, musela jsem jít přes polní cesty a zkratky, v deset hodin jsem došla k “Eduardům”. Věděla jsem, že jsou ještě doma, a celou cestu jsem myslela jen na to, jestli boudou mít med. Díky bohu mě nezklamali. Šla jsem pak dál k našemu domu a ze všeho nejdříve jsem hledala látku, kterou jsme schovali ještě před odjezdem. Látku jsem si pak omotala kolem těla a mezi ni jsem vždy vkládala listy tabáku, který jsme sami vypěstovali. Nakonec jsem přesto přetáhla moje šaty a tabák byl v bezpečí. Naštěstí mě přitom nikdo nepozoroval. Vzala jsem pak s sebou ještě velkou konev a šla dál do Pěkné (Schönau). Tam ještě byla moje sestra Lorie. Ta se take pěkně divila, když jsem k ní dorazila uplně vyčerpaná a hned jsem si do baťohu balila dva bochníky chleba a několik lahví s mlékem pro nemocnou neteř. Sousedka mi také dala bochník chleba a tak jsem se s těžkým nákladem vracela k Eduardům. Ti mezitím stloukli máslo. Máslo jsme dali do velké konvice a nalili přes něj podmáslí, aby nebylo vidět. Teď jsem teda musela táhnout i konvici. Začínala jsem se bát, že nedorazím do tábora včas. Ještě mě kousek vyprovodili a pak už jsem šla opět sama. Když jsem dorazila do Sviňovic (Schweinetschlag), byla jsem na pokraji svých sil. Ale strach mě hnal stále dál, bála jsem se, že přijdu pozdě. Nohy už jsem měla od bot celé rozedřené, a tak jsem šla poslední kus cesty bosa. Chodidla jsem měla brzy samou ránu, a tak jsem s brekem šla stále dál. Přesně v 17:30 jsem pak dorazila do tábora a vojáci si se smíchem ukazovali na moje nohy. Jediné, na co se mě jěště zeptali bylo, jestli jsem jim přinesla slíbený med. Bez dlouhého otálení mi jednoduše sebrali ruksak, vyndali si z něj med a ostatní věci mi milostivě nechali. Na druhý den jsem ani nemohla zastat moji službu v táborové kuchyni, protože jsem se bolestí nemohla ani hnout.

Justine Haselsteiner
Quelle/Zdroj: Sudetendeutsches Archiv, München

Během těch jedenácti dnů v táboře jsme dostávali večer a ráno kávu a chleba. Každý den odpoledne bramborovou polévku s chlebem. Někteří měli to štěstí, že jim příbuzní nosili pečivo, které jim prostrkovali přes ostnatý drát. To bylo ale možné pouze tehdy, když je hlídač s bičíkem na psy neviděl a nepronásledoval.

Auguste Eppinger-Unterrainer
In: Die Schneedörfer und Orte der Umgebung in Böhmerwald, Augsburg 1988, S. 316.

Když bylo v Horní Sněžné (Oberschneedorf) a v Nových Chalupách (Neuhäuser) sklizeno a vymláceno obilí, dostali jsme lístky s výzvou k odsunu. Na sbalení jsme měli jeden týden. 6. září 1946 jsme byli převezeni spolu s rodinami Pechmann ("Kasperl"), Jungbauer ("Großkopf"), Mickschl ("Mikschlschuaster"), Penterling ("Peterl") a jednou českou rodinou, která zde byla nasazena do vedení družstva, do pracovního tábora pro muže ve Volarech. Tři rodiny ještě zůstaly v Nových Chalupách. V táboře se můj otec brzy dověděl, že Američané na hranici ve Furthu přijímají pouze úplné rodiny, nám ale chyběl můj bratr Robert, který byl v internačním táboře v Českých Budějovicích. To také otec ihned nahlásil na vedení tábora ve Volarech a pokoušel se zařídit, aby byl Robert propuštěn do odjezdu dalšího transportu, který byl naplánován na 13. září. Protože času bylo málo, zažádali jsme o odklad odsunu. Transport odjel bez nás a my jsme byli hned dalšího dne převezeni do Husince. Všichni, až na maminku a nejmladší, teprve šestiroční sestru, jsme byli přiděleni na práci do továrny na klobouky a museli jsme se o sebe starat sami. Asi po dvou týdnech přišel rozkaz, že se všichni Němci mají vrátit do tábora, protože bude odjíždět poslední transport. Když jsme přijeli znovu do Volar, musela naše Anna, která byla zdravotní sestřičkou, převzít činnost v táborové ošetřovně. Vypadalo to tam strašně bezútěšně, nebyly tam skoro žádné léky. Uplynuly ještě další dva týdny, než byly přivezeny i německé rodiny z jazykových ostrovů. Náš Robert nepřijel. Otec už se na něj nevyptával, protože jsme slyšeli, že lidé bývají ve vězeních biti a ponižováni, než je pustí k příbuzným do vysídlovacích táborů. A tak, abychom mu ještě více neuškodili, podrobili jsme se osudu. 10. října jsme byli odvezeni na nádraží ve Volarech a „naloženi“ do vagónů. Naše Anna dostala na starost zdravotní péči během transportu; v našem vagónu byli nemocní lidé. Po nekonečné cestě jsme dorazili na hranice do města Furth im Wald, kde jsme se trochu zdrželi a dostali najíst.

Emil Spitzenberger
In: Naubauer, Richard: Wo meine Wiege stand s’Lebuachert. Erinnerungen an das ehemalige Grenzdorf Ober- und Unterlichtbuchet mit Scheuereck im Böhmerwald, Verlag Dorfmeister, Tittling 2004.

Šest četníků vtrhlo bez pozdravu do světnice, sebrali kufry a bedny, naházeli je na připravený volský potah a prohledávali dům. Ještě jednou jsem se rozhlédl po pokoji. Stůl, lavice, židle, prádelník, několik hrnců na plotně, prázdné postele – peřiny jsme si vzali s sebou. Na zdech viselo ještě několik starých svatých obrázků. Češi za námi zamkli dveře a my jsme šli za vozem, který skrýval náš skrovný majeteček. Odcházeli jsme klidně, mlčky, bez slz a neohlíželi jsme se. Něchtěli jsme, aby se naši nepřátelé radovali z našeho žalu.
Stejným způsobem to probíhalo i u jiných rodin a jeden vůz za druhým projížděli přes Světlé Hory [Lichtbuchet], vzadu za nimi hlouček lidí v doprovodu četníků. Ve Strážném stály připravené nákladní vozy, na které se nakládaly bedny a truhly a k tomu několik rodin. V doprovodu dvou četníků se jelo do Vimperka, kde byl v bývalé německé měšťance tábor. Četníci nás očekávali. Každá bedna se musela otevřít a její obsah byl prohledán, oděvy prošacovány. Zkontrolovali nám doklady a sebrali větší peněžní částky a šperky.

Irmina Nussbaum
Die Vertreibung, In: Pfarrgemeinde Kuschwarda in Böhmerwald, Tittling 1996, S. 331 – 332.

Ráno 5. června se objevili dva čeští četnící s nákladními vozy, na které byly naloženy jednotlivé rodiny včetně zavazadel. Všichni rodinní příslušníci „směli“ sedět na svých bednách a truhlách. Tak se jelo do tábora, který byl připraven v jedné tovární budově firmy Steinbrener, ve Svaté Anně, v Nádražní ulici ve Vimperku.
(Dnes je v této budově elegantní hotel jménem „Anna“, protože naproti vchodu stojí socha sv. Anny, kterou koupil majitel firmy Steinbrener od vimperského umělce Iglera, působícího ve Vídni, a nechal ji tehdy instalovat do štítu budovy.)
Na letnice museli všichni vyhnanci zůstat v táboře. Jejich „majetek“ Češi ještě jednou důkladně prohledali, protože co kdyby tam bylo ještě něco, co by potěšilo české srdéčko. Jeden četník chtěl jedné holčičce sebrat dokonce malou panenku, ale to dítě ji drželo tak pevně, že to Čech nakonec vzdal.
O letnicích se v táboře objevili známí z Vimperka a přinesli teplé jídlo, neboť v táboře nám dávali jen slabou černou kávu. Po letnicích byli vyhnanci na nákladních vozech dovezeni na nádraží a přeloženi do dobytčáků. Jeden český četník s nějakým pomocníkem se objevil v našem oddělení a vyskládal všechny bedny a truhly tak, že nemohly spadnout, k čemuž docházelo v ostatních vagónech. To bylo malé gesto jednoho Čecha, rodiče jeho německé manželky byli vysídleni společně s námi.
Na druhý den odjel vlak směrem Furth im Wald.