Příjezd do Bavorska
Situace v roce 1945
Už na konci války v květnu 1945 žilo v Bavorsku 734 tisíc utečenců, kteří sem uprchli nebo byli evakuováni před hrůzami války a blížícími se spojeneckými vojsky. Situace v poválečném Německu byla chaotická, mnoho měst bylo zničených a demokratické zřízení ještě nebylo zavedeno. V následujících týdnech a letech se mělo do Bavorska nahrnout celkem 1 924 000 uprchlíků (podle sčítání lidu z roku 1950). Největší skupinu mezi nimi – 1 025 000 uprchlíků - tvořili sudetští Němci.
O uprchlíky se zpočátku staral Červený kříž, Charita a dělnická dobročinná organizace Arbeiterwohlfahrt. Jiné řešení nebylo v poválečném Německu možné. Teprve v roce 1946, když se rozběhlo přesídlování na základě Postupimské dohody, se řešení situace v rámci možností ujaly státní instituce. Uprchlíkům se tak na příklad rozdělovaly boty z vojenských zásob. Panoval rovněž velký nedostatek ošacení.
Většina uprchlíků musela projít jedním z 1381 utečeneckých táborů (stav v Bavorsku v roce 1946), kde byli přerozdělováni do dalších míst.
Uprchlíci měli být přidělováni do oblastí málo zasažených válkou. V Bavorsku k takovým patřily Horní Franky, Horní Falc a Dolní Bavorsko, což byly ale současně strukturálně nejslabší oblasti, to znamená, že zde bylo nejméně průmyslu a pracovních příležitostí.
Vítejte v Bavorsku?
Vztah mezi nově příchozími a místními obyvateli zkoumali v roce 1950 dva vědci. Ptali se Bavorů, zda uprchlíci představují zátěž a rušivý element v jejich zaběhlém životě. 50% odpovědělo kladně, 39% záporně a 11% řeklo, že jim vadí pouze jednotlivci. Podle průzkumu veřejného mínění v americké okupační zóně bylo 60% vysídlenců nespokojeno s počátečním přijetím místním obyvatelstvem.
Zápis z deníku Helmy Keller z 12. května 1945, která uprchla přes česko-bavorskou hranici se skupinou školáků:
„5. 6. Konečně jsme v Bavorsku! Jako „Němci“ už nebudeme v nebezpečí. Naše radost ale brzy naráží na překážky. Uprchlíci jsou přivítáni katolickým duchovním a posláni do nejbližšího stravovacího zařízení. Když tam dorazím se svým hloučkem, řekne mi doslova: „Pro nácky nic nezbylo!“ – To musejí mé přísně katolicky vychované děti nejdříve strávit. Přesto jdeme s velkým davem přes Pfrentsch do Waidhausu. Tam je ve škole stravovna.“
Zdroj: Sudetendeutsches Archiv München.
Původní obyvatelstvo nově příchozí do značné míry odmítalo. Státní komisař pro uprchlíky Jaenicke povolil, aby stěhování uprchlíků do zabavených bytových prostor bylo prováděno za pomoci policie, čímž se postavil proti latentní nenávisti vůči uprchlíkům.
V Bavorsku byli ale uprchlíci přijímáni i bezkonfliktně, jak o tom píše Mathilde Kreitmaier ve svých vzpomínkách na dětství při příjezdu do Untermaxfeldu, západně od Ingolstadtu, po vyhnání ze Záblatí v okrese Prachatice:
“Opět o týden později jsme byli s asi 30 dalšími na otevřeném nákladním voze převezeni do Untermaxfeldu v Donaumoos. To už se psalo 1. července. V této rovinaté, a pro nás proto tak nezvyklé krajině s černou bahnitou půdou, se nám po šumavských horách opravdu stýskalo. Netušili jsme, že Untermaxfeld se nám na několik let stane novým domovem, neboť jsme se stále upínali k naději, že se budem smět brzy vrátit zpátky do naší vlasti. Byli jsme ubytováni v sále vesnického hostince. Na podlaze bylo dostatek slámy, a tak jsme se poprvé po mnoha dnech dočkali hlubokého a osvěžujícího spánku. Hostinská byla dobrosrdečná a přátelská žena, což tehdy nebylo žádnou samozřejmostí.”
Zdroj: Mathilde Kreitmaier geb. Thuma, Kindheit und Vertreibung, In: Kieweg, Herbert, Weasch’n, Wusch’n und Gulatsch’n. Die Pfarrei Sablat in Geschichte und Geschichten, 1994.
Dalším problémem byly pracovní podmínky. Většina uprchlíků musela po příjezdu do Bavorska pracovat v zemědělství, což mnohým z nich bylo cizí, protože ve své vlasti vykonávali jiná povolání.
Jako dítě se do Bavorska dostala i Auguste Eppinger-Unterrainer:
„Otec se rozhodl, že požádá o přeložení do okresu Pasov. Ten byl sice uzavřen, ale Pfarrkirchen rodiny ještě přijímal a my jsme dostali povolení k přestěhování. V Rottaler Hof jsme museli ještě jednou do tábora a teprve krátce před Vánoci jsme dostali přidělený byt v Brandstatu. Více než tři měsíce na cestě z důvěrně známého domova do ciziny! – Tam se na nás lidé dívali úkosem, ale když zjistili, že jsme pracovití lidé, brzy se jejich chladný odmítavý postoj změnil.“
Zdroj: Auguste Eppinger-Unterrainer: Erlebtes – Erlittenes. Ausweisung der Familie Damian Eppinger ("Mikschler"), In: Die Schneedörfer und Orte der Umgebung in Böhmerwald, Augsburg 1988, S. 316.
Často nemohli vyhnanci vykonávat přidělenou práci, neboť neměli dostatek oblečení a obuvi. Bavorští sedláci byli zklamáni, protože očekávali pomocníky do zemědělství. Vzájemným střetem agrární bavorské společnosti s vysoce kvalifikovanými vyhnanci vznikaly konflikty. Tato změna, pro místní zpočátku tak nevítaná, ale vedla k rozkvětu bavorského hospodářství.
Uprchlíci si s sebou přinesli mnohé speciální výrobní dovednosti: paličkování, punčochářství, kloboučnictví, sklářství, šperkařství. Byl učiněn pokus „rozřadit uprchlíky podle jejich role ve společnosti“, aby jim tak byl umožněn hospodářský vzestup. Zvláštním případem bylo české sklářství, které v Československu provozovalo mnoho Němců. Bývalí obyvatelé Jablonce v severních Čechách založili v Bavorsku novou obec - Neugablonz. V Dolním Bavorsku se novým domovem pro mnoho vyhnanců, specializujících se na sklářský průmysl, stal Zwiesel. V roce 1949 bylo ve Zwieselu na 90 uprchlických podniků, tedy firem a obchodů, které byly založeny vyhnanci především z Čech a které opět vytvářely nová pracovní místa. Do Zwieslu se tak přestěhovalo mnoho sklářů.
Integraci ztěžovala nově příchozím i náboženská příslušnost. V Dolním Bavorsku došlo díky vyhnancům ke změně v rozložení konfesí. V roce 1939 zde bylo 98% katolíků. Do roku 1950 se jejich podíl zmenšil na 88%, k čemuž přispěli spíše němečtí protestanti ze sovětské okupační zóny, než sudetští Němci, hlásící se z 90% ke katolictví. Obecně v Bavorsku noví občané na rozložení konfesí nic nezměnili.
Politická pomoc
Kolem 21% obyvatel Bavorska pochází z východních oblastí Evropy. Svobodný stát Bavorsko podporuje integraci vyhnanců v mnoha ohledech. Několik příkladů státní podpory:
1946 uprchlické průkazy
O vydávání průkazů pro uprchlíky bylo rozhodnuto v dubnu 1946. Přitom byla také poprvé použita definice pojmů “uprchlík a vyhoštěná osoba”: Za uprchlíky byly považovány “všechny osoby německé státní a národní příslušnosti, které měly do 1. 1. 1945 bydliště mimo hranice Německé říše (stav z roku 1938)”, stejně jako “všechny osoby německé státní a národní příslušnosti, které žily do 1. 1. 1945 v německých východních provinciích východně od Odry a Nisy”. Průkazy měly přinést informace o počtu vyhnanců a pomoci při jejich zásobování.
Uprchlický průkaz opravňoval uprchlíka žádat na úřadech o podporu a úřadům pomáhal stanovit přesný počet uprchlíků, aby pro ně mohla být zajištěna přiměřená pomoc (např. potravinové lístky). Konkrétně: rodina se čtyřmi dětmi, nejstarší jedenáctileté, obdržela na základě uprchlického průkazu z 25. dubna 1946 oprávnění k odběru následujících věcí:
pro každého 1 košile, 1 spodky, 1 oblek a jeden pár bot
5 vlněných dek
1 kartáč na šaty
poukaz na nábytek: 1 kuchyňská skříňka, 1 ložnice, 6 křesel, 6 hlubokých a 6 mělkých talířů, 6 šálků a podšálků, 1 konvice na kávu, 1 mísa, 1 hrnec na mléko, 1 vařič
před Vánoci 1946: pár punčoch, 1 vlněná deka, 1 kostým, 5 nepromokavých plášťů, 8m látky na zástěry, 4m látky na oblečení pro děti, 12m látky na spodní prádlo, 3 dětské svetry a pár domácí obuvy
19. února 1947 vstoupil v platnost bavorský zákon o uprchlících jako předchůdce ostatních zákonů o uprchlících v dalších spolkových zemích a v celém státě. Byl považován za písemné zakotvení státního závazku postarat se o záležitosti uprchlíků a závazku uprchlíků snažit se o integraci.
1948 Úvěry pro uprchlíky
Rovněž půjčky měly zajistit rychlý start pro podniky a nová pracovní místa. Mnoho samostatně výdělečných z řad vyhnanců chtělo pokračovat v podnikání i v Německu. Bankám ale nemohli nabídnout žádné záruky. Bavorský zemský sněm poskytl půjčku několik miliónů říšských marek.
Březen 1950: V Bavorsku byl založen Block der Heimatvertriebenen und Entrechteten (BHE, Spolek vyhnanců a lidí zbavených práv). Nově založená strana chtěla získat hlasy vyhnanců, kteří tvořili 21% obyvatelstva. Integrace byla úspěšně dokončena přibližně v roce 1962, což lze odvodit z toho, že se Block der Heimatvertriebenen nedostal do zemského sněmu.
1952 Zákon o finančním odškodnění
Zdrojem odškodnění bylo zvláštní zdanění majetku místních obyvatel. Z těchto prostředků získali vyhnanci odškodnění za své ztráty, aby se předešlo nebezpečí politického radikalismu a aby se podpořila identifikace nových občanů se státem. V preambuli tohoto zákona stojí: „Uznávajíc nárok té části obyvatelstva zvláště postižené válkou a jejími následky na odškodnění, zohledňující základy sociální spravedlnosti a hospodářských možností, a na pomoc potřebnou k integraci poškozených, jakož i s důraznou výhradou, že poskytnutí a přijetí těchto výkonů neznamená zřeknutí se uplatnění nároků na navrácení majetku opuštěného vyhnanci, přijal Spolkový sněm se souhlasem Spolkové rady následující zákon.“
Součástí odškodnění byla i „bytová pomoc“. Z 245 500 v Bavorsku podaných žádostí o byt jich 192 380 bylo schváleno. Spolková země Bavorsko obdržela na bytovou pomoc celekm 808,4 miliónů marek. Jako půjčky na výstavbu bytů bylo schváleno celkem 831,7 miliónů marek.
Další položkou odškodnění bylo odškodnění za vybavení domácností. Mělo odstranit nedostatek předmětů potřebných k vybavení domácnosti. Protože vyhnanci neměli žádný doklad o ztrátě, byla její výše vypočítávána na základě rodinného příjmu z let 1937 – 1939. V BRD tak bylo za vybavení domácností odškodněno 6,2 miliónů postižených částkou v celkové výši 6,8 miliard marek.
Na pomoc ve vzdělání bylo v rámci odškodnění vyčleněno až do roku 1962 celkem 154 miliónů marek, které byly určeny např. pro děti a mladistvé, jejichž rodiče by jim jinak nemohli vzdělání zaplatit. Pro staré a práce neschopné občany byly určeny důchody za válečné škody.
Bavorský státní ministr práce a sociálních věcí, Dr. Fritz Pirkl (1925 – 1993) shrnul zákon těmito slovy: „Finanční prostředky z odškodnění se v Bavorsku projevily velice pozitivně. Ve svobodném státě se na odškodnění sehnaly prostředky ve výši 12 miliard marek, naopak do Bavorska plynulo z celkové sumy určené na odškodnění přibližně 18 miliard marek. Kladný zůstatek ve výši 6 miliard marek podstatně přispěl k relativně bezproblémové integraci vysídlenců a uprchlíků, stejně jako k intenzivnímu hospodářskému a sociálnímu rozvoji Bavorska. Více jak 4000 nových podniků vytvořených vysídlenci a uprchlíky, rozsáhlé příjmy z odškodnění, z odškodnění za vybavení domácností, z důchodů za válečné škody stejně jako z měnového dorovnání úspor vyhnanců, to vše bylo důležitým motorem pro obnovu Bavorska. Odškodnění jako akt solidarity mezi lidmi rozdílně poškozenými válkou splnilo svůj úkol v plném rozsahu a přispělo k tomu, že naší vyhnanci se stali dobrými Bavory.
Zdroj: Bay. Staatsministerium für Arbeit und Sozialordnung (Hrsg.): „Lastenausgleich in Bayern. Kriegsfolgen- 30 Jahre Arbeit für die Geschädigten“, 1978.
Lhůta pro podávání žádostí na odškodnění vypršela v roce 1995.
V roce 1954 převzalo Bavorsko patronát nad sudetskými Němci. Jednotlivá města převzala záštitu nad rodnými městy vyhnanců.
V Bavorsku jako doma?
Reflexe a vůle k integraci často závisely na věku postižených a na jejich nové situaci v přijímací zemi. Pro starší bylo obtížnější se začlenit, stýskalo se jim po původním domově a pomaleji si zvykali na nové okolí.
V jednom průzkumu Bavorského zemského statistického úřadu z roku 1949 uvedlo 47,6% sudetských Němců, že se chtějí vrátit do svého starého bydliště. Tuto touhu nemohli mnozí utišit ani návštěvami, během kterých se ve „staré vlasti“ museli dívat, jak byly jejich domy nebo celé vesnice zdemolovány kvůli pohraničním pásmům.
O svých zážitcích z návštěvy svého rodného města Strážný v 60. letech napsalo několik vyhnanců:
Dívali jsme se do staré vlasti
Už na začátku šedesátých let se mohlo jezdit na Šumavu. Mnoho vyhnanců chtělo vyhledat obce i krajinu svého původu, stejně jako hřbitovy, kde jsou pochováni jejich zemřelí příbuzní. Cesta byla možná pouze s vízem přes hraniční přechod Freystadt/Wullowitz. Cestující museli často podstoupit zostřené prohlídky a neosobní jednání. Při příjezdu do míst, z kterých pocházeli – a která se často ani nedala najít - se návštěvníci často nemohli vyhnout slzám, hněvu a roztrpčení.
Zde je několik záznamů těchto zážitků:
“Po dlouhé cestě přes Železnou Rudu jsme dorazili do Strážného a moji dva chlapci chtěli něco k jídlu. Otevřený byl pouze hotel Schwarzenberg, který byl ale přeplněný vojáky a cikány. Všichni mluvili česky a já jsem měla velký strach, že poznají, že jsem Němka. Z našeho domu už byla vidět jen podezdívka a keře rybízu. Šli jsme tedy ke kapli na Kamenný vrch a já byla moc ráda, že jsem potkala dvě ženy, které se také vydaly hledat svůj domov. Po silné bouřce se nebe vyjasnilo a já jsem skoro uvěřila, že jsem zase doma.”
“Když jsme za sebou nechali hraniční závoru, začal nám běhat mráz po zádech, protože jsme nemohli uvěřit, že jsme zase ve staré vlasti. I kdybych přesně popsal, v jakém stavu se ta země nachází, nikdo by si to nedovedl představit: každý to musí vidět sám.”
“Jeli jsme do Rakouska, k hranici u Freistadtu a odtud přes rakousko-českou hranici. Na české celnici jsme museli 2 ½ hodiny čekat na naše víza. Zpočátku bylo na hranici jen asi šest až osm aut, než jsme ale byli odbaveni, nebylo vidět konec fronty. Když jsme směli projet přes první závoru, museli jsme znovu zastavit a byli jsme znovu kontrolováni. Teprve pak jsme mohli za sebou nechat i další dvě závory.”
“Byli jsme se s dětmi poprvé v jejich životě podívat na hranici. To, o čem do té doby slyšely pouze z vyprávění, měly nyní před očima v celé své nepochopitelnosti – “hranici”; každých pár metrů stejná cedule, závory, plot z drátěného pletiva, strážná věž s hlídkou ozbrojenou samopaly, hraniční policie, domov a nepřátelská země v jednom. Žádná smířlivá gesta, žádné přátelské slůvko, pouze hrozby. Odvrátili jsme se od neodvratitelného.”
“Ano, je sice pěkné znovu vidět starou vlast, ale z toho, jak to tam vypadá, bodá u srdce. Musím říct, že jsme jeli zase rádi zpět.”
Zdroj: Pfarrgemeinde Kuschwarda in Böhmerwald, Tittling 1996, S. 339.
Po převzetí moci komunisty v Československu si mnoho vyhnanců přestalo přát vrátit se do staré vlasti. Sudetští Němci byli nejsilnější antikomunistickou silou v Německu. To motivovalo Američany k tomu, aby v roce 1948 zmírnili a v roce 1950 zrušili zákaz spolčování, takže vyhnanci mohli utvářet nové strany a spolky. Svazy vyhnanců, jako například Ackermanngemeinde, měly velký vliv na jejich integraci v Bavorsku. Nespokojenost a skutečné potíže mnoha vyhnanců ale také vedly ke vzniku organizací, které vznášejí radikálnější požadavky než liberálnější strany.
Integrace i hospodářský vzestup vyhnanců v Bavorsku se považují za velmi úspěšné. Už v 50. letech, nejpozději však v letech 60., měli Němci z Československa vlastní domy nebo byty, měli práci a stali se pevnou součástí společnosti. V roce 1964 se podle šetření Institutu pro průzkum veřejného mínění v Allensbachu chtělo do „staré vlasti“ vrátit už jen 23% sudetských Němců, pokud by opět patřila k Německu. V polovině 80. let se 66% vyhnanců cítilo v Bavorsku plnohodnotně uznávanými členy společnosti. V roce 1984 uvedlo 84% bývalých obyvatel města Vimperk, že jsou v Německé spolkové republice zcela integrováni.
Udržování tradic
Útěk a vyhnání si lidé připomínají buď individuálně nebo spolu s ostatními vyhnanci. Vyhnancům z určitého místa dávaly a stále dávají pocit sounáležitosti společná setkání, literatura a časopisy. Bývalí obyvatelé Vimperka se tak například setkávají ve Freyungu, který nad nimi převzal záštitu. V patronátní listině jsou jako hlavní úkoly zmiňovány sběr „kulturního bohatství z rodné země“ a péče o něj. Vyhnanci z Šumavy například publikovali své vzpomínky nebo si vyměňovali své zkušenosti v časopisech nebo v pamětních knihách. Příkladem mohou být „Hoam“, „Glaube und Heimat“ nebo „Böhmerwälder Heimatbrief“.
O setkáních vyhnanců píše pamětnice narozená v roce 1940 v Českých Budějovicích:
„Můj otec mě příležitostně bral na setkání sudetských Němců. Připadala mi dost děsná. Ale někteří členové rodiny a také sestřenice a bratranci v mém věku se jich účastnili a činí tak částečně dodnes. Nelíbilo se mi, že se tam zpravidla nedělo nic jiného, než že se naříkalo nad prožitou nespravedlností, a to bez jakékoli reflexe, bez toho, aniž by se někdo ptal na důvody a příčiny. Také mě vyděsilo, když mi moje sestřenice líčila, jak stála před naším domem v Českých Budějovicích a plakala a dostala pěkný vztek. Samozřejmě tím nechci říct, že bych vyhánění lidí z jejich domovů považovala za správné, a je mi také líto, že nám ten dům už nepatří. Ale snažím se přijít na to, proč jsme o něj přišli. To, že z nás nakonec byli oběti a postižení, je jedna věc. Vždy jsem se ale pokoušela nazírat vyhnání v politických souvislostech.“
Zdroj: Wagnerová, Alena: „1945 waren sie Kinder“, Kiepenheuer & Witsch, Köln 1990.
Ke společnému připomenutí vysídlení sudetských Němců vedla následující česká a německá iniciativa: V blízkosti Českých Žlebů na Šumavě stojí Stožecká kaple (Tussetkapelle), ke které se pořádaly mariánské poutě. Po vyhnání Němců a zřízení pohraničního pásma podél německo-československé hranice kaple viditelně chátrala, respektive byla zničena. Z iniciativy Emila Webera vznikla na bavorské straně v bezprostřední blízkosti hranice nová kaple. Ve Philippsreutu byla postavena věrná napodobenina české kaple a v roce 1985 byla vysvěcena.
Tento památník má připomínat nespravedlnost vysídlení a ztracený domov na Šumavě. V roce 1988 začali českoslovenští občané s renovací staré kaple, která – v rozporu s očekávaným politickým vývojem – mohla být v srpnu 1990 vysvěcena společně s bavorskými poutníky. Historie Stožecké kaple je zdokumentována na internetových stránkách věnovaných této stavbě.
Česko-německý fond budoucnosti podporuje česko-německé vztahy, k čemuž patří i financování stavebních projektů. Na internetových stránkách Fondu budoucnosti se o tom píše: "Společné zapojení bývalých a současných obyvatel, zástupců obcí a církví při renovaci často představuje základní kámen pro trvalé partnerství v budoucnosti. Opravené stavby se zároveň stávají místem setkávání."
Share this page
