Pohraniční zátarasy
Hranice mezi Československem a Spolkovou republikou Německo dlouhá 356km byla od počátku 50. let 20. století až do roku 1989 jednou z nejstřeženějších hranic v Evropě. Od roku 1951 zde vznikala různá zařízení, která měla zabezpečit její neprostupnost. Tento systém překážek a pastí byl oficiálně namířen proti tzv. západním nepřátelům, agentům imperialistických států, ve skutečnosti měl ale zabránit nespokojeným obyvatelům v útěku z Československa. V komunistické terminologii se mluvilo o „zařízeních na ochranu hranice“ a lidé, kteří se hranici snažili překonat, byli označováni jako „narušitelé hranice“.
Zakázané a hraniční pásmo
Krátce po komunistickém převratu v únoru 1948 byl omezen přístup k hranici. Prováděla se přísná kontrola osob, lidé kteří v blízkosti hranice nebydleli nebo nepracovali, měli do tohoto území vstup zakázán. V roce 1951 vydalo Ministerstvo národní bezpečnosti Ustanovení o pohraničním území, kterým se zavádělo hraniční a zakázané pásmo. Zakázané pásmo tvořil pás území přímo při hranici do dvou kilometrů šířky. Z tohoto území se museli všichni vystěhovat, nikdo zde nesměl bydlet, kromě hlídek Pohraniční stráže sem nesměl nikdo vstupovat. Na zakázané pásmo navazovalo hraniční pásmo o hloubce 2 až 5 km, v některých případech ale až 12 km. V tomto území mohly bydlet pouze prověřené osoby, jako například členové komunistické strany. Pro vstup do hraničního pásma bylo potřeba zvláštní povolení.
Osobám zdržujícím se v hraničním pásmu bylo zakázáno zdržovat se bez povolení od setmění do svítání mimo veřejné cesty, silnice a železnice. Přibližně do hloubky 8 kilometrů od hranic byly z komunikací odstraněny veškeré orientační tabulky a pomůcky. Zřízení pohraničního pásma mělo katastrofální důsledky pro osídlení českého pohraničí, které bylo už tak značně zdecimováno vyhnáním sudetských Němců. Všechny obce v zakázaném pásmu byly vysídleny, většina budov zbořena. Vysídlení postihlo celkem přibližně 800 rodin, což představuje asi 2500 osob. Z hraničního pásma musely odejít všechny tzv. nespolehlivé osoby. Důsledky takového zacházení s krajinou a jejími obyvateli jsou v pohraničí patrné dodnes.
Hraniční zátarasy
V roce 1951 byly poblíž hranice se Západem vykáceny průseky o šířce 20m, ve kterých byl vztyčen plot z ostnatého drátu. Tento plot měl tři řady, prostřední řada byla pod proudem, který kolísal mezi 5 a 15 tisíci volty. Některé nepřehlédné úseky kolem hranice byly zaminovány. Před drátěným zátarasem byl zoraný pás půdy, který sloužil k odkrytí stop uprchlíků. Podél zátarasu byly hlídkové věže. Celý systém byl doplněn kotouči z ostnatých drátů, betonovými protivozidlovými jehlany na příhraničních cestách a různými nástrahovými systémy se světlicemi a dělbuchy.
Elektrický proud byl do zátarasů vpouštěn až do roku 1965. Do té doby zahynulo v elektrických drátech 95 lidí. Poslední obětí elektrického zátarasu byl sedmnáctiletý Břetislav Funiok, zemřel 22. prosince 1965.
Od poloviny 60. let byl pro zabezpečení hranice využíván elektronický systém. Základem tohoto systému byla tzv. signální stěna. Jednalo se o více než dva metry vysoký plot z ostnatého drátu napájeného slaboproudem. Spojení dvou a více drátů způsobilo zkrat na tzv. signálním přístroji, který začal vydávat alarmující zvuk.
Ploty z ostnatého drátu byly posunuty více do vnitrozemí, takže příslušníci Pohraniční stráže měli více času na dopadení uprchlíka, kterému se je podařilo překonat. I před tímto zátarasem byl pás zorané země na zachycení stop uprchlíka. Také součástí tohoto systému byla řada doplňků, jako např. různé nášlapné překážky se signalizací a světlomety, betonoví a železní ježci atd. Navíc zde fungoval důmyslný systém cest sloužících k rychlému pronásledování uprchlíků.
Z pohledu z bavorské strany vypadala hranice jako otevřená a klidná, protože drátěné zátarasy byly až několik kilometrů ve vnitrozemí. Bavorská pohraniční policie zaznamenala ve výroční zprávě z roku 1980 následující poznatky z pozorování hranice: „Důkladně, ale ve srovnání s hranicí s NDR relativně „humánně“ zabezpečená hranice připadá neinformovanému pozorovateli jako otevřená hranice, protože československá Pohraniční stráž přesunula hraniční zátarasy z bezprostřední blízkosti hranice do vnitrozemí.“ Ve výroční zpravě z roku 1976 se píše: „Ale i tady existuje železná opona, československé hraniční zátarasy byly pouze většinou přesunuty od hranice dále do vnitrozemí a unikly tak pohledu návštěvníka hranice. Krajina díky tomu působí poklidným dojmem.“ Proto také museli být němečtí turisté upozorňováni na to, kde začíná československé území. Bavorská pohraniční policie je informovala prostřednictvím cedulí a informačních letáků.
Bavorská pohraniční policie rovněž zajišťovala organizované prohlídky československé hranice. V roce 1983 bylo těchto prohlídek 800 a účastnilo se jich více než 24000 osob. Jednalo se přitom často o skupiny politiků, ženské spolky nebo skupiny z Goethe-Institutu.
Pozorovatelny
Podél československé hranice s Bavorskem se nacházel systém pozorovatelen. Tyto věže byly od sebe vzdálené na dohled a téměř vždy obsazené. Díky tomu mohl být rozpoznán nízko letící objekt, který nezachytily radary, a mohlo dojít k nasazení stíhaček.
Věže se většinou nacházely volně v prostoru, ale částečně i na pozemcích ubikací Pohraniční stráže.
Systém cest
Mezi prostředky na ochranu státní hranice patřil i důmyslný systém cest, který umožňoval rychlé pronásledování uprchlíků. Tyto cesty byly stavěny po obou stranách zátarasu. Naopak nepoužívané komunikace, které vedly k hranici, byly překopány nebo na nich byly umístěny ocelové ježky a železobetonové jehlance jako zátarasy.
Podle pozorování Bavorské pohraniční policie z listopadu 1989 se na bavorsko-české hranici nacházela následující zařízení:
Share this page
