Rosshaupt / Rozvadov

Helma Keller

Zápis z deníku Helmy Keller z 12. května 1945, která uprchla přes česko-bavorskou hranici se skupinou školáků.

Zdroj: Sudetendeutsches Archiv München.

12. 5. Neuhaus – Rosshaupt (Rozvadov). Máme radost, že jsme ve zdraví dorazili na hranici. Zítra budeme v Německu. Potom bude všechno lepší. To jsme si alespoň mysleli – a byli jsme hořce zklamáni. Američané zastavili stále silnější proud uprchlíků do Bavorska. Nezbývá nám nic jiného, než se utábořit na louce pod širým nebem. Noc je studená a vlhká. Padá mlha. Stovky lidí se usadily na louce stejně jako my: Berlíňané, Sasové, Slezané a Pomořané. Ženy s nemluvňaty, starci, opuštěné děti – jednotlivé malé skupinky. V kočárcích a na vozících se lidé snaží zachránit svůj majetek. Svůj kufr už jsem musela dávno někde nechat, protože jsem nebyla schopna ho dál nést. Mám jen to, co mám na sobě – naštěstí ještě zimní kabát, prošívanou deku a, ač to zní možná divně, altovou flétnu. Zdá se, že louka teď bude na delší dobu naší „ubytovnou“. Abychom se neunudili k smrti, dělám se „svými“ dětmi to, co bychom dělali v KLV-táboře [KLV – Kinderlandverschickung – akce, v jejímž rámci byly děti z měst ohrožených bombardováním posílány na venkov]. To znamená, že zpíváme, vyprávíme si, cvičíme a hrajeme hry. Učitelka se pokouší vyučovat, ačkoli nemá žádné pomůcky. Stalo se zvykem, že každý večer zpívám s dětmi nějakou píseň a hraju k tomu na flétnu. Všichni na louce už na toto zakončení dne čekají, aby tak mohli pod stanem z hvězd alespoň na pár hodin zapomenout na svou situaci. Američané dávají dětem bílý chléb a čokoládu. Pokřikují: „Hallo Fraulein“ a dávají dívkám a ženám celé zásobovací balíčky. Já tam nechodím.
22. 5. Dnes mám 19. narozeniny. Dva Berlíňané z louky a děti mi zazpívali dostaveníčko. I přes nepříznivé okolnosti to byl pěkný den, protože jsme byli mladí a plni chutě do života.
4. 6. Konečně se Američané uráčili pustit nás dál. Nesmíme ale přímo přes nedalekou hranici, nýbrž musíme oklikou přes St.Katharina [Sv. Kateřina], Linsendorf, Dianaberg [Diana] až na hranici u Eisendorfu [Železná] (Ruštejn). Když jsme tam dorazili, byla hranice už půl hodiny zavřená. My jsme to ale nevzdali a nádherně jsme přespali na jednom seníku.
5. 6. Konečně jsme v Bavorsku! Jako „Němci“ už nebudeme v nebezpečí. Naše radost ale brzy narazí na překážky. Uprchlíci jsou přivítáni katolickým duchovním a posláni do nejbližšího stravovacího zařízení. Když tam dorazím se svým hloučkem, řekne mi doslova: „Pro nácky nic nezbylo!“ – To musejí mé přísně katolicky vychované děti nejdříve strávit. Přesto jdeme s velkým davem přes Pfrentsch do Waidhausu. Tam je ve škole stravovna.