Železná Ruda / Eisenstein

Franz Leitermann

Zpráva inspektora finančního úřadu Franze Leitermanna z Bystřice, okres Železná Ruda, který se v listopadu 1946 dostal se svou rodinou přes Furth im Wald do Hesenska.

Zdroj: Bundesministerium für Vertriebene, Flüchtlinge und Kriegsgeschädigte (Hrsg.), Theodor Schieder: „Dokumentation der Vertreibung der Deutschen aus ost- Mitteleuropa. Die Vertreibung der deutschen Bevölkerung aus der Tschechoslowakei. Band 2. Deutscher Taschenbuch Verlag 1957, Nachdruck 1984.

Vyhoštění autora v listopadu 1946 po jeho propuštění z vězení.
Během mého pobytu ve vězení byly moje manželka a nejstarší dcera vyzvány vyrozuměním „Správní komise – Místního národního výboru“ v Bystřici z 22. 7. 1946, č.j. 5085/46, aby se 26. 7. 1946 v 7 hodin dostavily se svými zavazadly na shromáždiště a podrobily se osobní prohlídce. Sestavený transport byl dopraven do tábora pro vysídlence v Železné Rudě, v místní části Elisetal, těsně u bavorské hranice. Tam byli lidé ubytováni v bývalých bytech pro lesní dělníky a skláře, což byli většinou malé zchátralé domky. V jedné místnosti muselo společně spát několik rodin. Strava se z velké části skládala z brambor a zeleniny. Dospělí museli v táboře pracovat.
Tábor byl obehnán plotem z ostnatého drátu a střežen ozbrojenými dozorci.
Osoby, které byli mezitím propuštěny z klatovského vězení pro odsouzené vojenským soudem a z jiných vězení, byly převáženy do tábora pro vysídlence ke svým rodinným příslušníkům. Moji příbuzní na mě museli v tomto nuzném táboře čekat až do listopadu 1946, tedy tři a půl měsíce. Den před odjezdem transportu nám byla prohledána naše zavazadla, peníze a cenné předměty nám byly zabaveny.
13. listopadu 1946 byl sestaven náš transport. My a několik dalších rodin jsme s našimi zavazadly skončili v jednom vagónu pro přepravu dobytka. Tento velmi dlouhý vlak jel přes Nýrsko – Janovice do města Furth im Wald, kde jsme museli vystoupit kvůli odvšivení a registraci. Tam také přistoupila moje dcera Johanna, která už byla v Bavorsku a dověděla se, že náš vlak tudy bude projíždět. Cesta vedla dále přes Norimberk, Fürth, Würzburg, Gemünden do Aschaffenburgu. Zde bylo znovu odpojeno několik vagónů. Přes Darmstadt jsem se pak dostali do tábora v Bensheim-Auerbachu.
Cesta vlakem byla velice nepříjemná, na bednách se sedělo velice nepohodlně a nebylo zde ani žádné osvětlení. Topilo se železnými kamínky, které stály v rohu vagónu, a stále hrozilo, že se převrátí. Při otřesech padala vyskládaná zavazadla na zem a rozbíjelo se nádobí. Potřebu jsme mohli vykonat pouze tehdy, když jsme vystoupili ze stojícího vlaku (mimo nádraží) s tím nebezpečím, že ujede. Pro rodiny s malými dětmi byla tato cesta obzvláště obtížná. Otřesný dojem na nás dělala rozbořená města a rozbombardovaná nádraží podél železniční tratě.
Stejně jako naložení svého majetku do vagónů si museli vysídlenci zařídit i jeho vyložení sami. Protože nejvíce věcí bylo napěchováno do beden, dalo se s některými obtížně manipulovat.
Cesta za „svobodou“ byla zklamáním i přesto, že jsme měli radost, že jsme unikli tyranii. K bolesti nad ztrátou domova se totiž přidružily nové starosti a velká bída v rozbombardované a hladovějící hostitelské zemi. Tam doma bydlely rodiny a příbuzenstvo většinou ve stejné obci nebo v blízkém okolí. Vysídlením v jednotlivých transportech byly od sebe odtrženy a rozmístěny po celém Německu, což zvláště staré lidi naplňovalo velkým žalem.