Wallern / Volary
Justine Haselsteiner
Justine Haselsteiner, narozená 1879, zemřela 1971, popsala v roce 1946 své zážitky z vyhnání z Volar do města Höchst u Frankfurtu nad Mohanem
Zdroj: Sudetendeutsches Archiv München
Byli jsme seřazeni do dvojic – celkem asi 600 lidí a pod dohledem deseti českých četníků a za přihlížení mnoha obyvatel Volar nás vedli k vagónům. Tam jsme zjistili, že nám chybí batoh s našetřeným cukrem, moukou, ovesnými vločkami a dvěma chleby. Moje dcery Poldi a Hilde proto ještě běžely zpátky k autu, ale všechno už bylo uloženo v domě a uzamčeno. Strážný jim řekl: „Na mou českou čest, zítra se všechno dostane do tábora.“
650 lidí oloupených o domov - z prachatického nádraží na ubikace jsme museli pochodovat ve dvojicích kolem policistů a mnoha zvědavců seřazených podél ulice. Bylo 8. března 1946.
Dvě ženy nás prohledali, jestli nemáme peníze nebo šperky. Češi prohledali i muže. Jeden vysoce postavený úředník sebral mému muži z kapsy u kabátu 600 korun, 700 říšských marek a 5 spořitelních knížek a všechno to položil na stůl. Nezůstal nám tak ani halíř.
Justine Haselsteiner popisuje situaci ve sběrném táboře v Pachaticích:
Během těch jedenácti dnů v táboře jsme dostávali večer a ráno kávu a chleba. Každý den odpoledne bramborovou polévku s chlebem. Někteří měli to štěstí, že jim příbuzní nosili pečivo, které jim prostrkovali přes ostnatý drát. To bylo ale možné pouze tehdy, když je hlídač s bičíkem na psy neviděl a nepronásledoval.
Všechny pozdější transporty obyvatel Volar dorazily v říjnu 1946 do oblasti kolem Pasova. Těmto lidem se většinou dařilo lépe, neboť mohli jít pracovat k sedlákům a dostávali za to něco k jídlu.
Kvůli odškodnění jsem prožila několik bezesných nocí a nakonec to dopadlo tak, jak jsem se obávala. Krádež našeho majetku nebyla ani zdaleka napravena. Po stížnostech u úřadu pro odškodnění v letech 1962, 1964 a 1966 mi byl 15. června 1966 vyplacen zbytek odškodnění příslušným úřadem v Pasově.
Rodina Damiana Eppingera
Auguste Eppinger-Unterrainer: Erlebtes – Erlittenes. Ausweisung der Familie Damian Eppinger ("Mikschler"), In: Die Schneedörfer und Orte der Umgebung in Böhmerwald, Augsburg 1988, S. 316.
Když bylo v Horní Sněžné [Oberschneedorf] a v Nových Chalupách [Neuhäuser] sklizeno a vymláceno obilí, dostali jsme lístky s výzvou k odsunu. Na sbalení jsme měli jeden týden. 6. září 1946 jsme byli převezeni spolu s rodinami Pechmann ("Kasperl"), Jungbauer ("Großkopf"), Mickschl ("Mikschlschuaster"), Penterling ("Peterl") a jednou českou rodinou, která zde byla nasazena do vedení družstva, do pracovního tábora pro muže ve Volarech. Tři rodiny ještě zůstaly v Nových Chalupách. V táboře se můj otec brzy dověděl, že Američané na hranici ve Furthu přijímají pouze úplné rodiny, nám ale chyběl můj bratr Robert, který byl v internačním táboře v Českých Budějovicích. To také otec ihned nahlásil na vedení tábora ve Volarech a pokoušel se zařídit, aby byl Robert propuštěn do odjezdu dalšího transportu, který byl naplánován na 13. září. Protože času bylo málo, zažádali jsme o odklad odsunu. Transport odjel bez nás a my jsme byli hned dalšího dne převezeni do Husince. Všichni, až na maminku a nejmladší, teprve šestiroční sestru, jsme byli přiděleni na práci do továrny na klobouky a museli jsme se o sebe starat sami. Asi po dvou týdnech přišel rozkaz, že se všichni Němci mají vrátit do tábora, protože bude odjíždět poslední transport. Když jsme přijeli znovu do Volar, musela naše Anna, která byla zdravotní sestřičkou, převzít činnost v táborové ošetřovně. Vypadalo to tam strašně bezútěšně, nebyly tam skoro žádné léky. Uplynuly ještě další dva týdny, než byly přivezeny i německé rodiny z jazykových ostrovů. Náš Robert nepřijel. Otec už se na něj nevyptával, protože jsme slyšeli, že lidé bývají ve vězeních biti a ponižováni, než je pustí k příbuzným do vysídlovacích táborů. A tak, abychom mu ještě více neuškodili, podrobili jsme se osudu. 10. října jsme byli odvezeni na nádraží ve Volarech a „naloženi“ do vagónů. Naše Anna dostala na starost zdravotní péči během transportu; v našem vagónu byli nemocní lidé. Po nekonečné cestě jsme dorazili na hranice do města Furth im Wald, kde jsme se trochu zdrželi a dostali najíst. Američané kontrolovali každý vagón. Večer jel transport vyhnanců dále a 13. října jsme dorazili do Neumarktu v Horní Falci. Mezi místním obyvatelstvem panovala nejdříve velká bezradnost. Kam s tolika lidmi? Po dlouhých poradách byli nemocní a ti, co nemohli chodit, převezeni do starobince. Přijely nákladní vozy a se vším, co jsme měli, nás odvezly na hrad Kastl, kde jsme skončili v sýpce. Když se druhý den rozednilo, viděli jsme, že jsme v chudém kraji a že tady nemůžeme zůstat. Otec se rozhodl, že požádá o přeložení do okresu Pasov. Ten byl sice uzavřen, ale Pfarrkirchen rodiny ještě přijímal a my jsme dostali povolení k přestěhování. V Rottaler Hof jsme museli ještě jednou do tábora a teprve krátce před Vánoci jsme dostali přidělený byt v Brandstatu. Více než tři měsíce na cestě z důvěrně známého domova do ciziny! – Tam se na nás lidé dívali úkosem, ale když zjistili, že jsme pracovití lidé, brzy se jejich chladný odmítavý postoj změnil.