Kuschwarda / Strážný

Paulus, Franz: Kronika osídlení obce Silnice, In: Pfarrgemeinde Kuschwarda im Böhmerwald, Tittling 1996, S. 184 - 207.

Od 24. července musel každý Němec nosit vlevo na hrudi písmeno „N“. (Posměváčci pro to měli tři vysvětlení: nácek [Nazi], Němec nebo blázen [Narr]). Později se toto „N“ muselo nosit na žlutém podkladě na levé paži. Žádný Němec nesměl jezdit vlakem nebo na kole. Na dveřích vagónů byly nápisy s tímto textem: „Steig nicht ein, deutsches Schwein!“ [Nenastupuj, německý prase!]
Jako důsledek této nesmyslné války musely sudetští Němci zaplatit vše uplným vyvlastněním a následným vyhnáním. Mnoho Němců bylo také zatčeno.
[…]
Potravinové lístky pro Němce byly bez lístků na maso. Nikdo nesměl porazit ani vykrmovat prase. Zdálo se, že Bůh Němce i svět kolem opustil.
Sklizeň byla ještě dokončena a byla velice výnosná. Urodilo se velké množství brambor, ještě na polích se ale schovávaly do jam, protože se povídalo, že je Češi brzy zabaví. To ale nebyla pravda, odevzdávat se muselo pouze obilí, dobytek a máslo. Másla odváděli lidé tolik, jako nikdy předtím, protože se domnívali, že tak nebudou vysídleni. Na blížící se vysídlení ještě nikdo úplně nevěřil. Z české strany zatím nikdo nic neříkal. Chtěli snad počkat ještě na jarní osev, aby z toho měli další užitek?
[…]
Po celý leden se přes hranici valil silný proud uprchlíků. Protože američtí okupanti nenechali jít nikoho přes hranici po silnici, pašovali všechny vesničtí kluci. Vydělávali hodně peněz v korunách i říšských markách. I ti, co zde bydleli, pašovali přes hranice vše, co nebylo nezbytné pro denní potřebu, protože se předpokládalo, že z Česka budou vysídleni všichni Němci.
Tento příliv vystěhovalců tedy pokračoval i v únoru. Každý den přijíždělo několik povozů a automobilů většinou z Volar a Prachatic. U staré školy byla tato vozidla prohledána českými financi a šperky a zlato byly zabaveny. Silnice [Landstraßen] byly v této době obrovským překladištěm, přijíždělo stále více koňských povozů a automobilů maďarských Němců, kteří směli přes hranici. Také Rakušané přijížděli denně ze severních Čech s auty a tím, co pobrali. Ti mohli přes hranici okamžitě. Později museli do Rakouska cestovat přes Český Krumlov.
14. února přišlo šest četníků a 15. února 1946 vojenská posádka. I proud uprchlíků se poněkud zpomalil. Dvě rodiny ze Silnic uprchly, a sice Petrolina Traxler a Adolf Peterlik, který tu nechal veškerý svůj majetek. Jako jeho správce byl dosazen Karl Kerschbaum.
Březen 1946: Četníci a vojáci byli odveleni. Pohyb na hranici pokračoval dál a domy v Bavorsku byly zcela zaplněny, takže sotva už zbývalo nějaké místo. 27. března utekli přes hranici paní Schraml, č. 42, se čtyřmi kravami a Mitterdorfer se třemi kravami. Mladé kusy tady nechali. Ty pak byly odvedeny do Strážného. Také Rosenauerovi uprchli a nechali tady všechen dobytek. Jako správce byl dosazen Kellermann Johann. 3. dubna 1946 obsadilo vesnici 200 četníků a zabavili veškerý dobytek, všechny stroje, obilí a také drůbež. Zůstalo pouze deset krav. 21. a 22. dubna byly ty nejsmutnější Velikonoce, které kdy v Silnici proběhly. Na Velikonoční pondělí byli všichni lidé vyzváni, aby se 23. dubna 1946 v 8:00 dostavili s 50 kg zavazadel k požární zbrojnici. Někteří ještě tu samou noc uprchli přes hranici, protože nechtěli do tábora. Do tábora tak šly pouze ty rodiny, jejichž muži byli ve vězení.
[…]
Zpočátku tu zůstalo 10 dřevorubeckých rodin a já jako Rakušan. Všechny domy, v kterých už nikdo nebyl, byly vyrabovány, seno, sláma, brambory a dřevo, nesčetně fůr. Všechno vypadalo děsivě.. Všechna okna a vrata byla otevřena, někde vyvrácena, okna byla vytlučena. Tak strašně skončily Silnice. Vyplní se proroctví, že z oken porostou kopřivy.
Po vysídlení se situace uklidnila. Dřevorubci ještě sem tam pašovali něco přes hranici. 27. června 1946 byly kromě čtyř kusů odvezeny ze Silnic všechny krávy.
28. června 1946: vysídlení Strážného
9. července 1946: vysídlení posledních obyvatel ze Silnic
Nyní jsem byl posledním obyvatelem Silnic. Češi mi říkali poustevník ze Silnice a nechali mě na pokoji. Měl jsem dvě krávy a dvě telata. Četníci ke mně chodili každý den pro mléko, platili ale dobře. Já jsem pak často chodil do Strážného, kde byli také ještě Rakušané a Němci ze Šumavy. Když jsem prodal dobytek, začal jsem se chystat na vystěhování.
22. září 1946 jsem se se Silnicemi rozloučil jako jejich poslední obyvatel. A to byl konec této vesnice na hranici.

Nussbaum, Irmina: Vyhnání, In: Pfarrgemeinde Kuschwarda im Böhmerwald, Tittling 1996, S. 331 – 332.

Večer 3. června přišel do našeho bytu český četník a přinesl z obou stran potištěný lístek, na kterém stály vedle počeštěného jména (Hlinková místo Hlinka) pokyny pro vyhnání plánované na 5. června. Stejný lístek dostalo v ten samý den mnoho rodin ze Strážného.
Zpráva o blížícím se vyhnání se rychle rozšířila po celém městě a hned se také objevili příbuzní a známí, aby pomohli při balení těch několika drobností, které bylo dovoleno vzít si s sebou (50kg na osobou). Všechno bylo zabaleno do babiččiny dřevěné truhly. Celou noc trvalo, než jsme snesli na hromadu tu nepatrnou část našeho bytu. Naše malá kočka, která jindy klidně pospávala na pohovce nebo zmizela na seník, se stále lísala k našim nohám a mňoukala, protože nezvyklý neklid se jí nelíbil. Kdo ví, co se s ní později stalo.
Ráno 5. června se objevili dva čeští četnící s nákladními vozy, na které byly naloženy jednotlivé rodiny včetně zavazadel. Všichni rodinní příslušníci „směli“ sedět na svých bednách a truhlách. Tak se jelo do tábora, který byl připraven v jedné tovární budově firmy Steinbrener, ve Svaté Anně, v Nádražní ulici ve Vimperku.
(Dnes je v této budově elegantní hotel jménem „Anna“, protože naproti vchodu stojí socha sv. Anny, kterou koupil majitel firmy Steinbrener od vimperského umělce Iglera, působícího ve Vídni, a nechal ji tehdy instalovat do štítu budovy.)
Na letnice museli všichni vyhnanci zůstat v táboře. Jejich „majetek“ Češi ještě jednou důkladně prohledali, protože co kdyby tam bylo ještě něco, co by potěšilo české srdéčko. Jeden četník chtěl jedné holčičce dokonce sebrat malou panenku, ale to dítě ji drželo tak pevně, že to Čech nakonec vzdal.
O letnicích se v táboře objevili známí z Vimperka a přinesli teplé jídlo, neboť v táboře nám dávali jen slabou černou kávu. Po letnicích byli vyhnanci na nákladních vozech dovezeni na nádraží a přeloženi do dobytčáků. Jeden český četník s nějakým pomocníkem se objevil v našem oddělení a vyskládal všechny bedny a truhly tak, že nemohly spadnout, k čemuž docházelo v ostatních vagónech. To bylo drobné gesto jednoho Čecha, rodiče jeho německé manželky byli vyhnáni společně s námi.
Na druhý den odjel vlak směrem na Furth im Wald. Na hranici prováděla německá strana odvšivování osazenstva vlaku. Potom jsme pokračovali do švábského města Göppingen. Na neděli svaté Trojice jsme tak mohli „oslavit“ posvícení ve sběrném táboře v jedné německé škole.
Některé vyhnance si odvezli příbuzní, kteří už v západním Německu bydleli, ale většina se musela o bydlení, práci atd. postarat sama, což v tehdejším zničeném Německu nebylo vždy jednoduché.
Na cestě do Bavorského lesa jsme si chtěli během několikahodinové zastávky v Ulmu prohlédnout místní chrám, ale málem jsme ho mezi samými troskami ani nenašli a pod jeho gotickou klenbou jsme mohli obdivovat i modré nebe.
Byli jsme velice rádi, že jsme se směli usadit v Bavorskou, kousek od našeho bývalého domova. V roce 1947 tam za námi přišli i muži z naší rodiny, kteří byli do té doby ve vězení.

Pfarrgemeinde Kuschwarda im Böhmerwald, Tittling 1996, S. 339.

První návštěva Strážného po vyhnání v 60. letech, různé zážitky.

Dívali jsme se do staré vlasti
Už na začátku šedesátých let se mohlo jezdit na Šumavu. Mnoho vyhnanců chtělo vyhledat obce i krajinu svého původu, stejně jako hřbitovy, kde jsou pochováni jejich zemřelí příbuzní.
Cesta byla možná pouze s vízem přes hraniční přechod Freystadt/Wullowitz. Cestující museli často podstoupit zostřené prohlídky a neosobní jednání. Při příjezdu do míst, z kterých pocházeli – a která se často ani nedala najít - se návštěvníci často nemohli vyhnout slzám, hněvu a roztrpčení.
Zde je několik záznamů těchto zážitků:
“Po dlouhé cestě přes Železnou Rudu jsme dorazili do Strážného a moji dva chlapci chtěli něco k jídlu. Otevřený byl pouze hotel Schwarzenberg, který byl ale přeplněný vojáky a cikány. Všichni mluvili česky a já jsem měla velký strach, že poznají, že jsem Němka. Z našeho domu už byla vidět jen podezdívka a keře rybízu. Šli jsme tedy ke kapli na Kamenný vrch a já byla moc ráda, že jsem potkala dvě ženy, které se také vydaly hledat svůj domov. Po silné bouřce se nebe vyjasnilo a já jsem skoro uvěřila, že jsem zase doma.”
“Když jsme za sebou nechali hraniční závoru, začal nám běhat mráz po zádech, protože jsme nemohli uvěřit, že jsme zase ve staré vlasti. I kdybych přesně popsal, v jakém stavu se ta země nachází, nikdo by si to nedovedl představit: každý to musí vidět sám.”
“Jeli jsme do Rakouska, k hranici u Freistadtu a odtud přes rakousko-českou hranici. Na české celnici jsme museli 2 ½ hodiny čekat na naše víza. Zpočátku bylo na hranici jen asi šest až osm aut, než jsme ale byli odbaveni, nebylo vidět konec fronty. Když jsme směli projet přes první závoru, museli jsme znovu zastavit a byli jsme znovu kontrolováni. Teprve pak jsme mohli za sebou nechat i další dvě závory.”
“Byli jsme se s dětmi poprvé v jejich životě podívat na hranici. To, o čem do té doby slyšely pouze z vyprávění, měly nyní před očima v celé své nepochopitelnosti – “hranici”; každých pár metrů stejná cedule, závory, plot z drátěného pletiva, strážná věž s hlídkou ozbrojenou samopaly, hraniční policie, domov a nepřátelská země v jednom. Žádná smířlivá gesta, žádné přátelské slůvko, pouze hrozby. Odvrátili jsme se od neodvratitelného.”
“Ano, je sice pěkné znovu vidět starou vlast, ale z toho, jak to tam vypadá, bodá u srdce. Musím říct, že jsme jeli zase rádi zpět.”