Horní Plana / Oberplan
Paula Breitschop
Paula Breitschop z Horní Plané na Šumavě uvedla 18. dubna 1947 do protokolu:
Můj muž, Franz Breitschopf, byl 7. února 1946 odveden četníkem a dva dny vězněn v Horní Plané, kam jsem mu musela nosit jídlo. Po dvou dnech byl odveden na četnickou stanici a tam zfackován. 9. února jsem byla odvedena i se svým mužem. Manžel se dostal do internačního tábora v Krumlově a mě odvedla česká hlídka ozbrojená samopalem do Čejkovic u Českých Budějovic, kde jsem musela těžce pracovat spolu s osmi německými muži a ženami na schwarzenberském majetku. Nejdříve jsem musela neustále nakládat hnůj, což pro mě byla velice těžká práce, neboť jsem nic takového nikdy předtím nedělala. Později jsem se musela starat o 18 telat a 11 krav. – Můj muž byl v táboře často bit a musel vykopávat padlé Rusy, kteří už rok leželi v zemi, musel je pěkně oblékat, ukládat do rakví a pohřbívat na hřbitově. Kvůli strašlivému zápachu silně se rozkládajících těl nemohl můj muž celé dny nic pozřít ani si od toho odpočinout. – Můj muž je v internačním táboře ještě dnes, na mé četné dopisy jsem dosud nedostala žádnou odpověď, takže ani nevím, jestli je vůbec naživu.
Zdroj: Sudetendeutsches Archiv München
Rosa Tahedl
Rosa Tahedl se narodila v roce 1917 v Dobré (Guthausen) nedaleko Horní Plané. Tato básnířka píšící v nářečí žila na Šumavě do roku 1964.
Rosa Tahedl: Der Weg zum Protektorat Böhmen und Mähren, In: Die Schneedörfer und Orte der Umgebung in Böhmerwald, Augsburg 1988, S. 286 – 287.
A znovu táhly vojenské kolony v barvě polní šedi z Říše přes Šumavu; tentokrát ale až do Prahy, aby tam zřídily Protektorát. Obyvatelů Šumavy se to ovšem netýkalo tak bezprostředně jako rok předtím. Z tohoto překvapivého vpádu bylo ale všem pěkně úzko. S Čechy se uzavřel mír. Čerstvě vymezená hranice oddělovala oba národy.
"My jsme na své půdě a oni na jejich!" Tak to bylo v očích Šumavanů spravedlivé a správné. Nespravedlnost jako pozůstatek světové války se zdála být napravena. Bylo samozřejmě obtížné dostat se k přátelům a příbuzným do severních Čech; musela se objet celá Šumava. Ale hranice je hranice! Tentokrát to nebyla žádná hranice pro pašeráky, které se chtěl člověk vyhnout. Čeští úředníci si už dávno odvezli zařízení svých domácností do vnitrozemí, pokud tak neučinili v říjnu 38. Byli jsme vyrovnáni. – A teď se Hitler poprvé natahuje po cizí zemi? To byla nespravedlnost! Na to měli lidé nos. To jsme věděli z vlastní trpké zkušenosti: Právo na zem získá pouze ten, kdo ji oral v potu tváře.
"Uvidíte, že to nikomu nic dobrého nepřinese, když si neprávem přisvojuje cizí zemi!", předpovídala Mali Wawi.
Jak pravdivé se ukázalo její tušení! Cit pro právo, který se po generace utvářel jako hlas lidu, se postavil – třebaže bezmocně - proti vojenským úvahám, že zbytek státu Čechů udeřil do těla Velkoněmecké říše jako sevřená pěst a že tato překážka byla odstraněna kvůli dalším vojenským plánům. I když tato nesmělá kritika v rádiu nepřehlučela opojení z vítězství, pocit nevole přetrvával.
Mezi lidmi kolovalo přirovnání k místnímu pečivu, ke koláčům, které se v okolí Volar pekli obzvláště chutné: “To nejlepší z koláčů je těsto a okraje, to si [Hitler] zaslouží. Ale to lepivé uprostřed mu vytáhne zuby.”
Share this page
