Unterlichtbuchet / Dolní Světlé Hory
Naubauer, Richard: Wo meine Wiege stand s’Lebuachert. Erinnerungen an das ehemalige Grenzdorf Ober- und Unterlichtbuchet mit Scheuereck im Böhmerwald, Verlag Dorfmeister, Tittling 2004.
Vzpomínky Emila Spitzenbergera
„Pustá, liduprázdná a opuštěná teď vypadá naše vesnice. Statky jsou obydlené ještě úplně, také v domech v údolí kolem školy ještě bydlí lidé, domky na kopcích jsou prázdné a od staré školy (Gaisbauer Adolf) až po Strážný je až na Wanitschka také všechno prázdné. Oficiálně bylo vystěhováno sotva 20 rodin, ostatní utekli tajně přes hranici. Podobně je to ve všech vesnicích. Také ve Strážném je teď málo Němců. Už tu není ani farář, který utekl, a každou neděli je německá ranní mše, na kterou jezdí farář z Lenory, neboť němečtí faráři jsou teď vzácní. Na druhou mši v 10 hodin přijíždí český farář, německý jde ven z kostela, český dovnitř, nepromluví ani slovo, příklad katolické církve, která mluví o lásce k bližnímu. Němci na českou mši nesmějí, s výjimkou dvou nebo třech snaživců. Za vystavení výpisu z matriky si český farář účtuje vysoké poplatky.
Stále ještě pracujeme na stavbě silnice. Češi jsou s námi spokojení a mzdu nám vyplácejí včas. Stále ještě nevíme, kdy budeme muset pryč a teď už je nám jasné, že to bude, až nám vezmou poslední krávu.
Český financ nám přinesl oznámení o vysídlení, podle kterého jsme měli být druhý den ráno, 29. června v 6 hodin, připraveni k vysídlení s 50 kily zavazadel na osobu. Rodiny ještě narychlo přenášely přes hranice už nachystané domácí zásoby a nástroje. Všichni ještě běhali s maličkostmi sem a tam. Češi to asi viděli, ale nepronásledovali nás. Poslední den uběhl jako voda. Večer jsem byl ještě s několika sousedy kousek od školy. Češi vyšli ven a říkali, že je to mrzí, že musíme pryč. Jedna rodina by tu prozatím mohla zůstat a krmit šest krav, které patří financům. Jdeme domů a uložíme se ke spánku, naposledy doma.
[…]
29. června 1946. Už ve 4 hodiny ráno jsme byli vzhůru. Ve světnici stály bedny a kufry s naším oblečením. Elfriede odešla ještě včera přes hranici k Emilovi, vysídlení s námi nezažije.
Šest četníků vtrhlo bez pozdravu do světnice, sebrali kufry a bedny, naházeli je na připravený volský potah a prohledávali dům. Ještě jednou jsem se rozhlédl po pokoji. Stůl, lavice, židle, prádelník, několik hrnců na plotně, prázdné postele – peřiny jsme si vzali s sebou. Na zdech viselo ještě několik starých svatých obrázků. Češi za námi zamkli dveře a my jsme šli za vozem, který skrýval náš skrovný majetek. Odcházeli jsme klidně, mlčky, bez slz a neohlíželi jsme se. Něchtěli jsme, aby se naši nepřátelé radovali z našeho žalu.
Stejným způsobem to probíhalo i u jiných rodin a jeden vůz za druhým projížděli přes Světlé Hory [Lichtbuchet], vzadu za nimi hlouček lidí v doprovodu četníků. Ve Strážném stály připravené nákladní vozy, na které se nakládaly bedny a truhly a k tomu několik rodin. V doprovodu dvou četníků se jelo do Vimperka, kde byl v bývalé německé měšťance tábor. Četníci nás očekávali. Každá bedna se musela otevřít a její obsah byl prohledán, oděvy prošacovány. Zkontrolovali nám doklady a sebrali větší peněžní částky a šperky.˙
[…]
Zástup Němců, kteří pochodovali mlčky městem směrem k nádraží, nebral konce. Muži, ženy, děti a starci šli tiše, mlčeli, jako nějaký nesmírně dlouhý pohřební průvod. Po obou stranách je doprovázeli čeští četníci, policisté a partizáni, kteří s připravenými zbraněmi a v nejrůznějčích německých mundúrech asi vykonávali čestný doprovod. Z balkónů a oken německého města přihlížely průvodu čerstvě zabydlené české paničky, měly ale radost ze svých lehce nabytých domů, které Němci museli opustit. Nástup do vagónů probíhá bez problémů a klidně. Skupiny, které byly už v táboře odpočítány a očíslovány, jsou nyní odvedeny k už očíslovaným vagónům, v kterých jsou i jejich zavazadla a do kterých musejí nastoupit. Pak se zavřou vrata vagónu až na malou štěrbinu a partizán s puškou se postaví na hlídku. Vystupovat už je zakázáno. Teprve se setměním se dlouhý vlak, opatřený vzadu i vpředu lokomotivou, začne pohybovat. Voják stojící před každým vlakem nastoupí a časně ráno jsme v Plzni. Tam stojíme několik hodin, vystupovat je zakázáno. Odpoledne se přes Domažlice dostaneme na hranici do města Furth im Wald. Na bavorské půdě partizán zmizí. Všichni musí vystoupit, umýt se, na záchod. Během prohlídky kvůli hmyzu a nemocem je každý posypán odhmyzovacím práškem, ale k jídlu nedostaneme nic, jen na každou rodinu se přiděluje trochu chleba, cukru a mouky. Je zde pouze německý vlakový personál, skoupý na slovo a nepříjemný. Tak se dostaneme do Chamu, kde je odpojena část posledních vagónů a utečenci jsou rozděleni do obcí v okolí. My pokračujeme dále a jeden den stojíme v Řezně. Nikdo neví, kam s námi. Téměř ve všech obcích už uprchlíci jsou. Starostové se brání přijímání nových uprchlíků.“